Alkavana - Události Zapomenutých časů

9. listopadu 2009 v 22:50 | Letadlák |  Textíky mé i přejaté
Věz drahý čtenáři, že události popisované v tomto svitku patří do minulosti tak hluboké, že snad ani sami bohové nedokáží s určitostí říci, zda se skutečně staly či jsou jen výplodem fantazie potulných bardů. Prosím Tě proto o jistou shovívavost vůči historickým faktům zde zmiňovaným a zároveň Tě žádám, aby ses nenechal uvést v omyl zdánlivými podobnostmi s naším světem a jeho historií. Je totiž více než pravděpodobné, že jsou jen náhodné.

1. Zrození Člověka

Bylo to ještě dávno v Zapomenutých časech. Dlouho předtím, než byl položen základní kámen Modré pevnosti. Dokonce ještě před příchodem lidí a trpaslíků, v dobách, kdy trolové nebyli ničím víc, než zvířaty s potenciálem.
Tehdy zemi ovládali Draci a elfové, jako jejich výtvory a děti. Drakům patřila obloha a vysoká pohoří a nebylo ničím vyjímečným spatřit silné a pružné tělo některého z nich, jak protancovává oblohou. Elfové potom obývali hluboké hvozdy, které tehdy pokrývaly téměř celou plochu země, kterou dnes známe jako Kazmion. Byly to časy klidu a míru, kdy všechny Alkavanské rasy žily v míru a vzájemné symbióze. I když, jak dnes tvrdí ti nejstarší z elfů, nad křehkou rovnováhou vždy viselo zlověstné ostří Damoklova meče.
A konflikt skutečně přišel. Ve druhém tisíciletí po stvoření elfů Draky se Leviathani, příbuzní Draků a páni moří, rozhodli, že i jejich moc je dostatečná pro stvoření inteligentních bytostí. Začali tedy tvarovat tvora, který měl být vzhledem podobný elfu, ale dokonalejší. Pod mnohými neuvěřitelnými sliby nalákali do moří mnoho elfů a doufali, že se díky jejich studiu dokáží poučit z chyb svých bratránků. Nechtěli se ale vzdávat žádného svého životního prostoru, a tak svůj výtvor naučili dýchat vzduch. Skutečně tehdy vznikla nová rasa, na první pohled od elfů nerozeznatelná, ale silnější, zvídavější a přizpůsobivější. A první, koho Leviathani stvořili, dostal jméno Člověk a všem jemu podobným se říkalo lidé. Mladí lidé zpočátku dělali svým stvořitelům radost. Téměř okamžitě osídlili všechna pobřeží a díky své zvídavosti pronikali stále hlouběji do vnitrozemí. Také se ukázali jako velmi inteligentní a novým věcem se učili mnohem rychleji a snáze než-li Draky stvoření elfové. A tak se Leviathani Drakům vysmívali pro jejich neschopnost a pro nedokonalost jejich výtvorů.
Draci snášeli trpělivě smích svých bratránků, protože i oni byli v pokušení dát elfům vlastnosti, které Leviathani vetkli lidem, ale odolali, protože zjistili něco, o čem páni moří neměli ani tušení.
Uplynulo pouhých 300 let, když si stvořitelé Člověka jej nechali předvolat, aby se ho zeptali na úspěchy lidí. Jaké však bylo jejich překvapení, když se Člověk nedostavil. Namísto něj přišel někdo, kdo se vydával za jeho pra-pravnuka a dědičného krále všeho lidstva.
"To se nám chce Člověk, kterého jsme stvořili k obrazu svému, vysmát? Nestojíme mu snad My, jeho stvořitelé, ani za to, aby se s námi osobně setkal? Proč nám posílá tebe, abys za něj s námi jednal? Co může mít na práci důležitějšího než-li nás?"
Těmito a ještě mnohými jinými dotazy častovali Leviathani Člověkova dědice a dávali přitom okázale najevo své rozhořčení a zlost. Avšak on je trpělivě poslouchal a čekal, až se utiší. Když se tak stalo, odpověděl jim s velkou úctou a bázní.
"Ó mocní a velicí. Nikdo z lidí a nejméně ze všech
Člověk by si nedovolil Vámi opovrhovat nebo se Vám protivit. Přesto se ale můj pra-praděd nemohl dostavit osobně, jelikož je to již 210 let, co jsme ho pochovali."
Po této odpovědi nastalo v sále zaražené ticho.
"Cože? Člověk zemřel před více než dvěma sty lety? On žil pouhých devadesát let?"
"Jak "pouhých"?, otázal se vyslanec lidí, "90 let je požehnaný věk."
V té chvíli se překvapení Leviathanů změnilo v zuřivost.
"Co jsme udělali špatně? Jak to, že jsou lidé tak slabí a délka jejich života jen stěží předčí tu jepičí, když výtvor Draků, elfové, žijí snad stejně dlouho jako my?"
Nakonec, jak se to udává i v lepších společnostech, se mořští hadi svorně shodli na tom, že za jejich neúspěchem stojí Draci a že jednání těch proradných studenokrevných létajících krys si žádá pomstu.
"Proč nevyužít ty nepovedené nicky, lidi, a nepomstít se jimi svým povedeným bratránkům?", navrhl "jméno", jeden z nejstarších a nejprotřelejších Leviathanů. Ostatní nadšeně souhlasili a tak byl znovu předvolán Člověkův dědic.
"Tvá zpráva o nedostatku lidí nás velmi hluboce zarmoutila." promlouvali k němu. "Dokonce jsme uvažovali o vašem vyhlazení, abyste nemohli svou existencí špinit naše jméno. I přes vaše chyby jsme se ale rozhodli dát vám ještě jednu, poslední šanci. Dones nám, potomku Člověka, hlavu elfího krále. Potom budou lidé uznáni hodnými bytí. A co víc, abychom Ti dali pocítit naši bezmeznou štědrost a dobrotivost, slibujeme ti, že doneseš-li nám onu trofej, propustíme lidské plémě ze svých služeb a zbavíme ho veškerých jeho povinností a závazků vůči nám."
Vůdce lidí poslouchal své pány s obvyklou úctou, jen v obličeji stále více sinal a jeho běžně neutrální výraz se proměnil v odpornou ustrašeně-překvapenou grimasu. O bytostech zvaných elfové kolovaly mezi jeho lidem jen kusé pověsti a i ty popisovaly tvory, kterým je lepší se obloukem vyhnout. Zachoval si ale svou čest, poklonil se a beze slova odešel připravit svůj lid na válku.
Tak začala první válka Alkavany. Poprvé tehdy zvítězila rivalita, soupeřivost a závist nad zdravým rozumem. A protože se tak stalo ve sporu těch vůbec nejmocnějších bytostí, byla tato válka po mnohá pokolení zvána Velká.

2. Velká válka

Bylo to ještě dávno v Zapomenutých časech. Dlouho předtím, než byl položen základní kámen Modré pevnosti. V době, kdy lidstvo bylo ještě mladé a Člověk bylo jméno prvního z jejich rodu.
Krátce poté, co Leviathané vydali rozkaz zničit elfy, se lidé vydali na pochod. O elfech věděli pouze to, že žijí v hlubokých lesích, ve vnitrozemí. Zbytek byly jen babské povídačky a bázlivá šeptanda. Říkalo se totiž, že jsou spojeni s lesem, že cítí každou kapku rosy v mechu, vidí každou pavučinu nataženou mezi větvemi a slyší každého ptáka, který se svým zpěvem snaží přilákat samičku. Večer, u táborových ohňů také bylo slyšet staré stopaře a lovce, jak vypráví historky o elfech, které zahlédli na svých odvážných výpravách daleko od pobřeží. Mluvilo se o jejich zelenkavé kůži, hbitých tělech, špičatých uších a neuvěřitelné zručnosti. Elfa prý nikdo nenajde, když on sám nechce.
A lidé nechtěli elfy pouze nalézt. Oni je museli zničit, jinak hrozilo, že vrtkaví Leviathané zničí je samotné. A tak, jak postupovali dál a dál od svých domovů, nahoru, proti proudu řeky Nalzy, pálili hvozdy, kterými procházeli a čistili si krajinu tak, aby co nejvíce připomínala jejich milované moře.
Mohutný pohyb lidí samozřejmě neunikl elfí pozornosti. Dokud žili na pobřeží, byli lidé tolerováni, ale nyní, kdy ničili tisícileté lesy, pálili stromy, lovili zvěř a vyháněli ptactvo, se stali hrozbou. A elfové se rozhodli s touto hrozbou skoncovat a vytlačit drancéře nazpět k moři. Vyslali tedy poselstvo, které mělo za úkol přesvědčit lidi, aby upustili od své ničivé pouti. Vyjednavačů bylo 5 a velel jim Rinall. Když konečně dosáhli lidských ležení a na vlastní oči spatřili, co Člověkovi potomci provedli s jejich drahými hvozdy, v jejich srdcích se rozhořela nezměrná bolest. A tehdy Rinall rozhodl, že s lidmi se nedá vyjednávat, že jsou to ničitelé již od nejzažšího koutku duše. Po dvou týdnech pozorování lidského postupu, aniž by s nimi promluvili jediného slova či se alespoň nechali spatřit, se elfští průzkumníci vrátili do srdce Starého hvozdu a stanuli před panovníkem.
"Pane, zklamal jsem", pravil Rinall, "s lidmi není možno nalézt společné řeči. Jsou to bezduchá zvířata zrozená k ničení. I krysa má víc citů a i ta nejubožejší z lišek je schopná čestnějšího jednání, než ti nejlepší z nich."
A v tomto duchu vedli svou řeč i všichni ostatní z jeho skupiny. Není divu, že rozhořčení panovníka i shromážděného lidu povážlivě rostlo a ve chvíli, kdy se průzkumníci dostali k popisu lidských zločinů proti přirozenému řádu lesa, překročilo veškeré meze příčetnosti.
"Začněte vyrábět dlouhé luky a kopí, která používáme proti medvědům." řekl po dlouhé úvaze král. "Lidé musí být z našich lesů vyhnáni za každou cenu. Rozešlete všem elfským rodům zprávu, ať se připraví na válku."
A jak vládce elfů přikázal, tak se stalo. Dvě silné rasy se z donucení Mocných postavili proti sobě. Zpočátku se jednalo spíš o drobné potyčky s několika málo obětmi na obou stranách, ale s tím, jak oba protivníci zdokonalovali své zbraně i strategie, padlých přibývalo.
Válka byla vyrovnaná a trvala dlouho. Dokonce tak dlouho, že krátkověcí lidé zapomněli její prapůvodní příčinu a válčili již jen z nenávisti k elfům a aby pomstili své padlé předky. Stalo se tedy, že se znalostmi o existenci v té době již bájných Leviathanů a jejich role na konfliktu zmizely i veškeré naděje na smír.

3. Příchod zmutovaných

Bylo to dávno v Zapomenutých časech.Dlouho předtím, než byl položen základní kámen Modré pevnosti. V době, kdy spolu elfové a lidé nelítostně válčili a trolové se teprve měli vydat vstříc úsvitu svých dějin.
A právě tehdy, když bohové plakali nad mařením života na Alkavaně, Draci uzřeli, že Leviathané, znudění dlouhým trvání toho krvavého tyjátru, se o něj přestali zajímat. A rozhodli se tedy jednat. Po dlouhých hádkách a přích začali utvářet bytosti mající za úkol manipulovat vědomím nižších ras a zrazovat je od války. Bylo také rozhodnuto,
že těmto mutovaným, jak se jim brzy začalo říkat, bude vnuknuta dračí podstata, aby disponovali pamětí krve a doba potřebná k jejich přípravě se tak zkrátila na minimum.
Draci započali s přípravou 3 samic, aby byly schopné Dát život těmto prazvláštním bytostem. Rok trvalo, než mohly být ony samice vůbec oplodněny a další dva, než první z nich naplnila své hnízdo vejci. První samice tedy snesla po třech letech od počátku příprav 4 vejce a druhá dva měsíce na to další 2. Třetí neporodila. Trvalo celých 5 let, než na ní vůbec začaly být patrné známky gravidity a dalších čtvrt roku na to se jí z břicha prožrala 2 živá, zelená mláďata a dřív, než se kdokoli vzpamatoval, uletěla neznámo kam. Tato Dračice zemřela.
Drakům tedy zbylo šest vajec, z nichž se dvě ukázala býti mrtvými a jedno nepřežilo dodatečná zaříkávání. Zbylá tři se vylíhla v rozmezí jednoho měsíce v průběhu šestého roku od rozhodnutí poslat zmutované na svět a byla ihned rozdělena.
První, černé dráče si vzal do péče Ormak, starý modrý drak, který měl nejvíce zkušeností s lidmi a začal jej učit, jak zapadnout mezi potomky Člověka. Zbylá dvě, zlato-modrou dračici a rudé dráče, které se narodilo choré a nepředpokládalo se, že dožije dospělosti, se rozhodl na úděl elfů připravit Mirrmil Hnědý, jeden z otců lesního národa.
Po jednom stu a třiceti dvou letech, pouhém mžiknutí Dračího oka, zvládla, trochu překvapivě, všechna tři dráčata přeměnu v humanoidy a vydala se plnit svůj úkol. Sourozenci společně vyrazili k elfům a Renegát, jak se pro jeho odlišnou mentalitu podobnou spíš lidem a Leviathanům než drakům začalo říkat černému dráčeti, mezi lidi.
Jaké však bylo Renegátovo překvapení, když zjistil, jakým tempem lidé urychlují vše, co se kolem nich děje. Se svými jepičími životy se vypořádávali s časem úplně jiným způsobem než dlouhověcí. Byli mnohem kreativnější a odhodlanější zvládat i náročné věci v kratších časových intervalech, než si Draci a zmutovaní byť i jen dokázali představit. A elfové, aby s nimi ve válce dokázali držet krok, se jim museli přizpůsobit.
Stalo se tedy, že za oněch sto třicet dva krátkých let, kdy se Draci zabývali svým experimentem, se svět změnil natolik, že oni sami dostali strach, že mu již nerozumí. Lidé se začali učit kouzlům a připravovat tak elfy o jejich největší výhodu na bojišti. Ba co víc, potomci Člověka dokonce začali využívat divoké troly, obří humanoidní stvoření, jako bojová zvířata. Cvičili je a učili používat obrovské kyje, palice a sekery. Záhy Renegát hlásil, že viděl troly mluvit, dorozumívat se mezi sebou a s lidmi jednoduchými slovními obraty. Lidé cítili, že mají vítězství na dosah a byli hluší ke všem návrhům na smír. Elfům nezbývalo než se bránit. Průběh Velké války již nešel ovlivnit. Zmutovaní neuspěli a od té doby o nich legendy mlčí.

4. Lid pod horou

Bylo to dávno v Zapomenutých časech. Ještě před položením základního kamene Modré pevnosti. V době, kdy mělo lidstvo na dosah vítězství ve Velké válce a hrozilo, že elfí plémě bude vymýceno.

S úspěchy lidských a trolích armád a jejich postupem stále hlouběji do centra Hvozdu byli elfové tlačeni vstříc horským úbočím. Plánem Manlia, krále všeho lidstva a 54. potomka Člověka, bylo rozdrtit zbytky elfích vojů o horské štíty a navždy se tak zbavit té odporné špíny na krásné tváři Alkavany.
Elfové spatřovali jedinou možnost na záchranu v přechodu Dračích hor a útěku do neprozkoumaných území na jejich druhé straně. Byly vyslány čtyři skupiny po sedmi průzkumnících, aby našly schůdný průsmyk. Dvě skupiny se vrátily společně. Přesněji, zbytek z nich - misi přežilo z původních čtrnácti pouhých pět elfů a všichni se shodovali, že je počasí v horách příliš nehostinné a při delším pobytu pro elfy nezbytně smrtelné.
Ze zbývajících družin se jedna nevrátila vůbec a druhá k tomu neměla daleko. Poslední dva její členové napůl seděli, napůl leželi zhrouceni ve sněhu, příliš unavení z neustálého boje s ledovým živlem a smrt již pomalu otvírala svou náruč klidu a zapomnění, když skrze mlhu vyčerpání spatřili jakési obrysy humanoidních postav. Oba elfové s radostným vědomím, že je jejich druhové našli a že jsou zachráněni, upadli do bezvědomí. O to větší mělo být jejich překvapení a údiv poté, co se probrali.
"Hej, Drgu, koukni, co jsem to našel za zdechlotiny. Co myslíš, že jsou zač?" Pronesl první obrys, ze kterého se při bližším zkoumání vyklubala malá ale robustní bytost zahalená do mnohých kožešin a dlouhého vousu, který trčel zdánlivě přímo zpod ocelové helmice kryjící její hlavu.
"Vim já? Vypadají, jako by našince někdo natáhl mezi párem poníků. A koukni na ty jejich hnusný ksichty. Není divu, že tady zmrzli, když sou holí jak důlní červi." Dostalo se mu od Drga, jak se druhá navlas stejná bytost zřejmě jmenovala, nabroušené odpovědi. "Co s nima asi teď jako máme dělat?" pokračoval Drg ve svých nářcích. "Vsadím se, že budou těžký jak žok olova, ale když je tady necháme a někdo je najde, tak bude sprdunk. Tohle se prostě musí stát mě. Ale já ráno vstával a už jsem měl takovej divnej pocit... Pamatuješ, jak jsem Ti říkal, že mě loupe v kříži, co Zloto?" Obrátil se s vyčítavým výrazem na svého společníka.
Ten na něj krátce ukázal velké a trochu zažloutlé zuby v rychlém úsměvu. "Neremcej a čapni toho menšího. Uvidíš, jak na ně budou všichni mrkat, až je přitáhnem," říkal, zatímco přemýšlel, jak si dobře chytit své nově nabyté břemeno. Poté se ještě zamyslel a jen pro sebe si zamumlal. "A navíc, co my víme. Třebas z toho ještě něco kápne..."

Elfí hlídka strávila ve společnosti trpaslíků, jak si malý národ říkal, tři týdny a byl to bezesporu ten nejpodivnější čas jejich života. Probrali se totiž v malé komůrce vytesané do skály a osvětlené pouze lucernou. Jejich první myšlenka byla, že byli zajati lidmi, protože elfové z kamene nestaví. Jaký byl jejich údiv, když vešla ta snad nejpodivnější bytost, jakou kdy spatřili. Bylo to malé, vousaté, nepodobné ani člověku, natož elfovi a na otázku, kde že se nachází, to tvrdošíjně odpovídalo, že ve Městě pod Horou a že vše bude dobré. Kdyby měli o něco více sil a nebyly jim odebrány zbraně, byli by se elfové zřejmě pokusili probít na svobodu, ven z toho hnízda malých démonů. Ale v současné situaci se jen schoulili do rohu místnosti a doufali, že časy budoucí přinesou nějakou možnost úniku.
Trpaslíci naštěstí měli s elfy, jimiž byli naprosto fascinováni, velkou trpělivost a postupně je seznamovali s taji života pod horou. Elfové jim zase na oplátku vyprávěli o Velké válce, své historii, Dracích, trolech a lidech. Vše vyústilo v to, že když se zotavená elfí hlídka vracela zpět, doprovázela ji trpasličí delegace, aby předstoupila před elfího krále a nabídla mu výměnou za příslib části elfích území, budou-li dobyta zpět, spojenectví.
A tak se stal v pravdě zázrak. Ve chvíli, kdy elfům nezbývala již žádná naděje, otevřeli trpaslíci brány Města pod Horou a poskytli jim útočiště. Zároveň však tajně vyslali průzkumníky, aby zjistili i něco o lidech a v případě, že se to bude zdát výhodné, jim nabídli vydání elfů.
Avšak ani vládce elfů nelenil. Jasně cítil, že by s pomocí trpaslíků mohl obrátit vývoj války ve svůj prospěch. Začal tedy znovu burcovat svůj lid a naléhat na "malý národ", aby je podpořil a společně vytáhli rozdrtit ty odporné barbary.
Zhruba ve stejné době začali lidští průzkumníci svým nadřízeným hlásit jakési zmatené a nesmyslné informace. Po elfech se prý slehla zem, ba co víc, prý se po lesích pohybují skupinky jakýchsi podivných malých bytostí. Zprvu byly tyto zkazky ignorovány a přičítány na vrub únavě zvědů pohybujících se v nehostiném prostředí zimního předhůří. Nicméně postupem času začaly podobná pozorování hlásit i čelní voje a někdy kolem slunovratu již nebylo pochyb o tom, že se po Alkavaně pohybuje další, možná nepřátelská, rasa.
Tpaslíci se, vida že jsou odhaleni, rozhodli převzít iniciativu a lidi kontaktovat. A tak se tedy, týden poté, co slunce opustilo nadhlavník kozoroha, skupina deseti trpaslíků, pod vedením Hrondivira, vydala lidem v šanc, tvrdíce že mají pro vůdce lidí zprávy nezměrné důležitosti. Toto tvrzení, společně s jejich exotickým vzhledem, jim zajistilo velmi rychlou cestu až k veliteli pluku, který Hrondivira vyslechl a když vyrozuměl, že je ochoten se dohodnout na vydání elfů, rozhodl se je eskortovat do hlavního města na pobřeží.

Konečně, po více jak jednom tisíci let od počátku Velké války a témeř třicet čtyři století po stvoření elfů Draky, znala Alkavana všechny rasy, které po ní dnes chodí. U trpaslíků nikdy nikdo obstojně nevysvětlil jejich původ. Draci je brali jako znamení, že je osud všech pevně v rukou Bohů a jejich role jsou zanedbatelné, protože jejich čas a doba, kdy neomezeně vládli vzduchu a zemi, již skončily. Rozhodli se proto nadobro stáhnout do ústraní.

5. Modrá pevnost

Bylo to dávno v Zapomenutých časech. Krátce po té, co trpaslíci otevřeli brány Města pod Horou a vydali se zkoumat ostatní národy Alkavany. V době, kdy měla konečně skončit Velké válka. Tehdy byla založena Modrá pevnost, aby svou mocí a slávou podepřela vetchou konstrukci mladého míru.
Na konci první zimy po zmizení elfů dorazilo trpasličí poselstvo do Levidonu, hlavního města lidí, a předstoupilo před lidského krále s nabídkou vydání elfů výměnou za rozsáhlá území v předhůří Dračích hor, osvobození trpasličích obchodníků od cla na sto let dopředu a zmražení cen dřeva na stejnou dobu a upozorněním, že v případě trvajících neshod by se mohlo stát, že by se trpasličí bojovníci ve Velké válce přidali na stranu elfů a hrubou silou si vzali ještě mnohem víc.
Manlius zuřil a chtěl Hrondivira i s družinou poslat nazpět vpletené do kol, ale jeho rádce, jakýsi Ater Defector, jej přesvědčil, aby byl uvážlivý, nejdříve prozkoumal velikost hrozícího nebezpečí a až poté se uchýlil k rázným činům. I dali tedy, Manlius s Aterem, dohromady své vlastní poselstvo a příslibem dohody a dalších ústupků mu vykoupili právo vstupu do Města pod Horou.
Oficiálním úkolem družiny bylo doručit vládci trpaslíků mnohé dary od krále Manlia a stvrdit jimi čerstvě zrozené lidsko-trpasličí přátelství. Avšak velvyslanec skrýval v hlubokých záhybech svého roucha ještě cosi jiného, než oslavné proslovy a ódy. Byl to dopis. Psaný rukou Atera Defectora, opatřený Manliovou slavnostní pečetí a chráněný kouzly proti odhalení i otevření nepovolanou osobou. List byl adresován jakémusi Nasaru Runyovi, elfímu veliteli známému svou shovívavostí k lidem.
Před velvyslancem stál úkol velmi nelehký. Nedělal si pražádné iluze o tom, že by se mohl dostat do přímého kontaktu s elfy a tak si celou cestu lámal hlavu s tím, jak jim zprávu předat, aniž by vzbudil u trpaslíků podezření. Týden jízdy od Dračích hor již byl tak zoufalý, že předstíral nemoc, jen aby získal trochu času navíc. Přesto, když se před lidským poselstvem otevřely brány Města pod horou, byl vyřešení problému stejně blízko, jako v den, kdy opustili Levidon.
Trpaslíci, dobře si vědomi rizika, které s sebou lidská přítomnost ve Městě pod horou představovala, je ubytovaly blízko povrchu, asi osm pater nad ubikacemi elfů. Jejich vzájemný kontakt se zdál být naprosto vyloučen. Když ale lidský velvyslanec vešel do své komnaty a osaměl zde, ozval se za ním potichu hluboký hlas.
"Dobrý den, pane. Nelekejte se prosím."
V té chvíli by se ve velvyslanci krve nedořezal. Prudce se otočil a sáhl po dýce, když zjistil, že vetřelec, nenápadný elf střední postavy s oříškovými vlasy je neozbrojený a zvedá ruce ve smířlivém gestu.
"Co tady pohledáváte? Jak jste se sem dostal?" Ptal se velvyslanec, zatímco se snažil zklidnit tlukot svého srdce a získat nazpět alespoň něco ze svého běžného důstojného vzezření.
"Jmenuji se Nasar a věřím, že mi máte předat dopis od svého krále."Řekl elf s úsměvem. "Tušil jsem, že by předání mohlo být problémové a tak jsem raději zařídil několik věcí dopředu. Trpaslíci naštěstí mají o našich magických schopnostech jen přinejlepším velmi povšechnou představu..."
Velvyslanec se během Nasarovy řeči vůbec nezmohl na slovo. "Jak je vůbec možné, že o tom dopisu víte? Bylo mi řečeno, že kromě mne zná pravý účel naší návštěvy zde pouze král a Ater?" Ptal se a měřil si elfa podezíravým pohledem. Ten však neztratil nic ze svého klidu, dokonce se zdálo, jako by se usmíval ještě o něco šířeji.
"Mezi lidmi i mezi elfy," odpovídal vlídně, " existují jisté frakce, které se již delší dobu snaží o vzájemnou spolupráci a nalezení mírového rozřešení našich sporů. Já i Ater zastáváme v těchto frakcích relativně významná místa a máme mezi sebou několik komunikačních kanálů. Zadrž, vím co chceš říct." Vyhrkl Nasar rychle, vida že ho chce velvyslanec přerušit. " Nejedná se o zradu, oba naši králové o našich aktivitách vědí a tiše je tolerují. Spatřují v nich svá zadní vrátka pro nečekané zvraty ve válce.
"Počkej, přeci jenom Tě přeruším," pronesl hloubavým tónem velvyslanec. "Proč prosím Tě, elfové nezkusili svá - jak Ty říkáš - zadní vrátka použít loni, když bezprostředně hrozila vaše porážka a snad i vyhubení?"
"Opravdu si myslíš, že je pozice krále Manlia natolik pevná, aby si mohl bez následků dovolit stáhnout svá vojska z vyhrané války a umožnit tak odvěkému nepříteli přežít?" pozvedl Nasar tázavě obočí. "Ne, není," odpověděl si sám,"kdyby se o to byť jen pokusil, byl by svržen a my bychom byli zničeni tak jako tak. Ale nyní, s příchodem trpaslíků, by bylo možné ustanovit jakousi rovnováhu. Ne nijak pevnou, ale momentálně je to naše nejlepší šance na mír..."

"Mír?" Otázal se velvyslanec překvapeně. "Jaká rovnováha? Jak jí chcete dosáhnout?"
"Nyní," pokračoval Nasar ve vysvětlování, " nastala situace, kdy žádná ze čtyř ras nemůže vyhrát válku bez pomoci alespoň jedné další. Trpaslíci zatím neví téměř nic o strategii boje na povrchu a vůbec o struktuře hořejšího světa, my jsme vyčerpaní z neustálého boje a již nedokážeme nést břemeno války a co jsem slyšel, tak vy máte problémy s troly, kteří se bouří a snaží osamostatnit. A trolové... Jsou neskutečně silní, ale naštěstí ještě stále příliš mladí a nezkušení, než aby dokázali vést válku."
"A právě díky tomuto, když se nám dvěma podaří uzavřít dohodu o neútočení a nenavázání spolupráce s trpaslíky, nebude jiná možnost, než vyhlásit všeobecný klid zbraní. A nevím jak Ty, ale já osobně, ač patřím k těm mladším a čas míru jsem nikdy nezažil, rozhodně bych tuto změnu uvítal. Každopádně, dopis, který jsi s sebou přivezl, by měl obsahovat právě tuto dohodu, v lidském a elfím překladu, stvrzenou podpisem krále Manlia. Já jej nyní otevřu, společně jej prostudujeme a až obě kopie podepíši, tak se s nimi vydám ke svému panovníku, aby je také mohl stvrdit. Poté se sem dle okolností, nejpozději však večer před Tvým odjezdem vrátím s oběma kopiemi kontrasignovanými králem Eliarem. Ve chvíli, kdy svým podpisem dosvědčíš, že smlouva námi nebyla nijak změněna, vstoupí v platnost a poprvé v posledních patnácti stech letech nebudou lidé a elfové spolu ve válce."
Lidský velvyslanec poslouchal s notně zmateným výrazem. Během deseti minut mu zde jakýsi elf zdemoloval většinu životních jistot. Ještě několik okamžiků poté, co Nasar domluvil, stál jako opařený, ale pak uvážlivě pokýval hlavou. "Jestli mluvíš pravdu a list obsahuje, to co jsi zde právě načrtnul, měli bychom se dát do práce, čeká nás dlouhá noc."
Nasar se usmál a dopis otevřel. Tehdy to bylo snad poprvé, kdy si potomek Člověka a elfa spolu sedli k jednomu stolu sledujíce společné zájmy.

V následujících dnech se stalo přesně to, co Nasar předpověděl. Celé dva měsíce se lidské poselstvo těšilo z pohostinosti trpaslíků. Přesto když se po mnohých ujištěních o vzájemné spolupráci a přátelství lidé vraceli zpět do Levidonu, byla ve velvyslancových zavazadlech uložena smlouva, která měla lidsko-trpasličí vztahy velmi ochladit.
Co se stalo poté, je vlastně již začátkem příběhu o Modré pevnosti. Těsně předtím, než mělo dojít k vydání elfů do lidských rukou, opustil elfí národ podzemí s tím, že si zkusí svá území nazpět vybojovat sám. Avšak k velkému překvapení trpaslíků postupujícím elfům nestál nikdo v cestě. Veškeré lidské voje se stáhli přibližně do poloviny cesty mezi Dračí hory a oceán. Než se stačil národ z pod hory vzpamatovat, stála před jejich branami zcela nová delegace, složená z lidí, elfů a dokonce i trolů. Její návrh byl jasný: v nejzažším výběžku Dračích hor, v místě, kde se tyto potkávají s elfími hvozdy a bažinou, která byla pro jejich svobodný život vyčleněna trolům, bude postavena pevnost, v níž budou mít zastoupení všechny čtyři rasy a která nebude spadat pod pravomoc žádného z králů. Trpaslíci nedostali možnost oponovat a stavba citadely započala pět měsíců nato.

Toto je tedy legenda o původu ras a Velké válce, nejděsivějším a nejdéle trvajícím konfliktu v historii Alkavany. Kdo chceš, můžeš věřit šeptání větru v srdci Sinlindalu a zkoumat podivné útvary z modrého kamení v bažinách za branami Ghaf ghulu, Vy ostatní v tomto příběhu zkuste alespoň nalézt ponaučení a není-li vám libo ani to, můžete se vysmát autorovi pro jeho neumělost a neobratný jazyk.
 

Vajíčka

7. dubna 2009 v 23:23 | Letadlák |  Komentáře věcí současných
Dnes byl vajíčkový den. Tedy alespoň pro mne. Poté, co jsem večer opustil domov, je totiž potkávám naprosto na každém kroku. Bohužel byla zatím všechna někde rozkřáplá. Nyní se mnou třeba jedno takové sdílí vagón metra. Teda, sdílí. Z toho, jak je zde roztažené by se dalo říci, že mne spíše trpí jako hosta. Já sedím na sedačce a ono si jen tak ležérně polehává pod nohama cestujících. Docela by mně zajímalo, kdopa zde to vejce rozklepl. Pro něj to totiž byl s největší pravděpodobností akt jedné vcelku zábavné vteřiny. Zdalipak náš neznámý vtipálek pomyslel na to, co se může stát s malým, roztomilým vajíčkem, dopřeje-li se mu přehršel svobody. Vejce, abyste věděli, je totiž tvor od přírody otravný. Když je někde opustíte, tak se téměř okamžitě rozpsknou po celém okolí a začnou dělat trable. Tiše čekám, až po mém hostiteli někdo uklouzne a něco si zlomí.
Ale, abychom najeli na vážnější notu. Vejce se pro mne stala jakýmsi katalyzátorem naštvání na všechny ty intelektuálně chudé vandaly, co mi dennodenně znepříjemňují život. Třeba ten, co upravil výtah u rodičů natolik, že se tam nikdo, kdo má alespoň minimální úctu ke svému šatstvu nemůže ano přiblížit ke stěně a patra se volí pomocí klíče, protože holou rukou by se spínače nikdo nedotkl. Nebo celá ta kompanie neřádů, co přebarvují vagóny metra, tramvaje a vůbec všechny alespoň malinko nestřežené rovné plochy svými pseudouměleckými výtvory. Mě se třeba metro líbí nejvíce tak, jak vyjede z továrny. Chápu, že je to pouze můj subjektivní názor a zdaleka ho se mnou nemusí sdílet většina, ale jsem přesvědčen, že bych, před jeho designovou úpravou měl mít možnost se k ní vyjádřit… Jsem pohoršen, a to mi dokonce ani zprvu nepřišli na mysl žádní ti odhazovači papírků či zanechávači exkrementů.
Co vy, jak máte rádi metro? Máte také zkušenosti s někým, kdo si upravuje okolí k obrazu svému, aniž by ho zajímal názor ostatních? Potkali jste dneska rozkřáplé vajíčko?

Téma

6. dubna 2009 v 10:46 | Letadlák |  Textíky mé i přejaté
Přátelé, zase se sešel měsíc s měsícem a já se dostal k tomu něco malého sem přihodit.

Ach jo, právě jsem smazal už druhý odstavec textu, ve kterém jsem se snažil o nějakou myšlenku, inteligentní seberealizaci a interakci mezi mnou a čtenářem. Evidentně v tom nejsem nijak dobrý.
Hurá zpět. Ať žijí naprosto prapodivné výlevy. Proč se patlat s tématem, když se mohu schovat pod křídla moderny? Teda, ne moderny, pardon pane Apollinnaire, Vás samozřejmě musím vzít na milost. Ve volném čase napíši Alkoholy. Třeba to bude stejně snadné, jako je konzumovat. A zase jsem odběhl od tématu. Teda, jakého tématu? Vždyť ještě žádné nemám, Nevadí. Show must go on. Ale, abych se vrátil. Připadám si jak na řetízkáči. Zapnutém a rotujícím nejvyšší možnou rychlostí. Bohužel smysl tohoto textu drží potměšilý cirkusák s cigaretou v ruce a dírou na kalhotách, který se ležérně opírá o středový sloup. A hulí jak tovární komín. Strašně mě to štve. Teda ne, že by mně nějak vadilo, že si ničí plíce. Já tu mám čerstvého vzduchu dost a dost, ale to, jak je tam jen tak v klidu, kouká na mně, lehce se usmívá a šlukuje, zatímco já tady zvracim, mě neuvěřitelně pobuřuje. Intelektuál nebo magor by řekli irituje. Ještě by to mohl pronést asi i anglo, franko či jakýsi jinojazykomil. Mohl by mi někdo vysvětlit, proč to sem pletu? Ještě lépe, mohli byste mi poradit, jak z této ošklivé smyčky ven? Na jednu stranu bych se rád dostal k tomu tématu, co ho má ten prachbídný chlap tak necitlivě srolované v ruce a na druhou se mi líbí, jak se to tu všechno točí… Začínám křičet, "Vypni ten kolotoč a vrať mi moji myšlenku. Neřechtej se. Nekuř a nech mě být. Chci své téma, chci zpět smysl toho všeho." Je to nefér. On tam pořád jen stojí a kouká a kouří a zvysoka na mě kašle.
No nic. Příště, snad to vyjde.

Další články


Kam dál

Reklama