Dopis exmilence exmilence

12. prosince 2007 v 9:33 | Letadlák |  Textíky mé i přejaté
Drahá drahá,

Byl jsem odklizen.

Ptáci svěří
Svému peří
Let svůj.

Již se šeří
Západ září
Buď můj!

Jsou tomu dva roky. Zakoplas a padla mi do náručí. Já Tě nechytil.
Jsou tomu dva roky. Zakoplas a rozsypaly seTi papíry. Já je sesbíral.
Jsou tomu dva roky. Zakoplas a vyvrkla si kotník. Já Tě pozval na kafe.
Jsou tomu dva roky. Zakoplas a bylas krásná. Já Tě doprovodil do nemocnice.

Bylo to jednoho chmurného odpoledne na samém konci podzimu. Pršelo a vítr vál. V Praze bylo k nevydržení. Mokré ulice plné nevrlých lidí, tramvaje přecpané k prasknutí, výluka metra B. Na Andělu někdo spáchal sebevraždu skokem pod vlak.
Potřeboval jsem se dostat z Malé Strany na Žižkov, a tak jsem se plahočil tím neutuchajícím a vtíravým mrholením na Újezd, na " devítku".
Pod památníkem obětí komunismu, zrovna ve chvíli, kdy jsem hořekoval nad svými mokvajícími svršky, na mě spadlo jakési stvoření.
Ty.
Drobná, promočená, s nepřítomným pohledem a rozrékajícím se "mejkapem".
Reflexivně jsem uhnul a teprve poté se Tě snažil zachytit.
Nestihl jsem to a Ty jsi spadla do kaluže u mých nohou. Papíry, co jsi nesla v ruce se rozlétly všude kolem. Sesbíral jsem je a pomohl Ti je dát nazpět do desek.
Říkalas, že Tě bolí kotník, a já navrhl, abychom si šli někam sednout, že to přejde.
Po hodině strávené v Sedmém Nebi ( což neznačí pouze název oné kavárny) bylo zřejmé, že bolest neustoupí. Naopak, kotník Ti celý otekl.
Již tehdy mi bylo jasné, že bych ( nejen) pro oči té mladé dívky a, jak mi prozradila, začínající básnířky, udělal téměř cokoliv.
Nabídl jsem se, že Tě doprovodím do nemocnice. Ty jsi vděčně přijala.
Zlomený kotník, noha na tři měsíce uzavřená do sádry.

Ptáci svěří
Svému peří
Let svůj

Již se šeří
Západ září
A já chtěl slyšet:
Buď můj!

Tři neděle jsem proklínal svoji nesmělost. Po třech týdnech jsme spolu začali chodit.

Krásná neznámá
Srdce jak hrad
Já o ni však
Budu se prát.

Za tři měsíce Ti ( konečně) sundali sádru a náš vztah získal nový rozměr.

Neznámá krásná
S Tvým tělem si hrát
Hradby Tvé chci
Ztékat nastokrát.

Říkala jsi, že jsem peřím Tvé fantazie, že jí pomáhám létat a že díky mě dostávají Tvé básně nové hloubky a významy.
Předstíral jsem, že se mi ty bezduché říkanky líbí, a těšil se z bystřiny radosto, jež Ti zurčela z očí.

Bylas má Eva
A Praha byla ráj
Když z úst Tvých znělo
Had jablko mi dal.

Již se šeří
Západ září
A já slýchal:
Buď můj!

Přešla zima i deštivý začátek jara a s příchodem prvních slunnných dnů jsi mi oznámila, že jsi duše veskrze romantická a tudíž Tvá inspirace odchází spolu s lezavým počasím Pražské zimy.
Jako křídla Tvé fantazie jsem ztratil práci a již mě nebylo třeba.

Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a neslyšel již "... Buď můj!".
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a sedl si do vany.
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a otevřel si žílu.
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě, zavázal si zápěstí a šel do hospody.

Dalšího půl roku jsem se s naším rozchodem nemohl vyrovnat. Dost jsem pil, přestal jse číst a vykašlal se na školu. Je to zázrak, že mě v té době nevylili.
A pak to byl rok, co jsem Tě poznal. Znovu pršelo a vítr vál. Znovu bylo v Praze k nevydržení. Tak, jako jsi Ty milovala ty smutné dny plnédeště a větru, rvoucí lidskou duši na kusy, já je nenáviděl. Přesto jsem i v těch nejhorších lijácích chodil na Petřín ( přesně ve 14:00 hodin) a čekal tam alespoň hodinu, jestli se neobjevíš ( poznali jsme se ve 14:18).
Dvanáctého listopadu přišla Ona. Řekla, že chodívá na obědy do restaurace naproti a že mne již delší dobu pozoruje. Prý se nemoha dobrat logiky mého jednání a tak se mě na ni přišla zeptat.
Prostá jednoduchost jejího chování, její životní motto " chci- li něco, udělám cokoli, abych to dostala a také to dostanu" a racionální náhled na svět mne uhcvátily. Bezhlavě jsem se zamiloval.
Jsme spolu již rok. Doufám, že oba šťastni. Až do této chvíle jsem se vždy, když slunce zakryla oblaka a spustil se déšť stával smutným a apatickým. Myslíval jsem na Tebe.
Tento dopis píši, abych se konečně vyrovnal s naším vztahem a dokázal zapomenout. Zatím mi to jde.

Jsou tomu dva roky. Zakoplas a padla mi do náručí.
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a otevřel si žílu.
Je tomu pět minut. Rozmyslel jsem se a odklidil mrtvé listí. Má láska k Tobě je minulostí.

Ptáci svěří
Svému peří
Let svůj

Již se šeří
Západ září
A já nechci slyšet
Tvá ústa říkat:
Buď můj!

Byla jsi odklizena.

Tvůj nedrahý bývalý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eluna Eluna | Web | 16. prosince 2007 v 11:54 | Reagovat

Nic moc krásnýho v tom neni, ale mě se to líbí:-) Píšeš moc pěkně

2 Balú Balú | 22. prosince 2007 v 23:39 | Reagovat

To je ... to je... spadané listí odklízím?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.