Vůl, kdys jmého obětiny je titul kamaráda

19. prosince 2007 v 22:14 | Letadlák |  Komentáře věcí současných
Kam se poděla úcta mezi přáteli, kde skončil respekt vůči rodičům, kantorům, dospělým? Stejně jako Petr třikrát zapřel Krista, tak i my sami sebe zapíráme vůči nim. Poprvé, když přítele zveme debilem, podruhé, když učitele srá.... a potřetí, potřetí snad nejhůře, když otce jmenujeme fotrem a matku šlapkou. Kristus musel zemřít a povstat z mrtvých, aby se k němu Petr vrátil. Je snad nutno tyto lidi ztratit, abychom se odhodlali chovat je alespoň trochu v úctě?
Zamysleme se, jak se jmenoval náš první kamarád, jak nás oslovovala paní učitelka v první třídě, kdy jsme si naposledy povídali s rodiči? Dokážeme si vzpomenout, dokážeme si vybavit, vedle koho jsme seděli v lavici, kdo byla naše školková láska?
Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že naše přátelství se uzavírají jen pro zábavu, když něco potřebujem, tak se bojíme žádat, protože sami o sobě víme, jak málo ostatním pomáháme... Čím jsem starší, tím menší okruh lidí považuji za své přátele. Také jsem se tak nějak naučil rozlišovat mezi slovy kamarád a přítel. Kamarádi se množí, přátel ubývá. Nevím, asi mám defektní charakter. Ale i kdyby mě opustil i ten poslední přítel, i kdyby poslední z kamarádů mi přibouch dveře před nosem, i kdybych na tom byl sebevíc mizerně, tak zde bude vždy jeden okruh lidí, který bude ochoten mě schovat před zlým světem pochovat v náručí svých citů. V tomto směru jsem totiž neuvěřitelně šťastným člověkem, mám rodinu. Kompletní a milující. A myslím ,že maminka si zasluhuje úctu za každé objetí, jež věnuje mé zkormoucené duši, že má přítelkyně si zaslouží můj nejhlubší vděk každým polibkem na mé obavou, či jakoukoli jinou bolestí zkřivené čelo, že tatínek by měl být obdivován již jen pro tu nezměrnou trpělivost co se mnou musí mít...
Již mnohkrát jsem chtěl své chování vůči nim změnit, začít se k nim chovat jak náleží, ale vždy zroskotám na útesech nízkého odhodlání... Jsem přesvědčen, že toto netrápí jen a pouze mně a tak jsem zatoužil se k tomu vyjádřit. I když vím, že to tu moc lidí nepročítá, tak bych vás chtěl poprosit, byste mi sem psali své názory. Děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T.Louie T.Louie | Web | 20. prosince 2007 v 19:51 | Reagovat

Máš pravdu, naprostou pravdu...... je to smutný, ale hold už to tak je....

2 Eluna Eluna | Web | 20. prosince 2007 v 22:05 | Reagovat

Kamarádů mám mraky, ale skutečných přátel jen malounko. Toho malounka si moc vážím a jsem ráda, že na tom nejsem jako někteří jedinci, kteří přítele nemají žádného. Mám jenom maminku a to je moje nejlepší kamarádka, ten nejlepší přítel. A naopak s mým přítelem jsme nejlepší kamarádi:-) Tyhle dva lidičkové jsou celý můj život a tu úctu, jak ty píšeš, si určitě zaslouží. Bezpochyby.

3 Hanča Hanča | Web | 7. srpna 2008 v 19:59 | Reagovat

S rodiči mám zvláštní vztah. Určitě dobrý, ale nikdy mě nenaučili říkat "mám Tě ráda"..takže i když bych jim to mnohokrát chtěla říci, a čím víc roky spěchají, tím víc bych jim to chtěla říkat, stále mi to ještě nejde. Tak se snažím, aby to poznali sami. Nikdy na taková slova nebyli a proto je neumím. Ale doufám, že to vědí, jak moc je mám ráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.