Kéž by se nic nedělo...

11. srpna 2008 v 20:34 | Letadlák |  Komentáře věcí současných
Je to neobvyklé a snad i trochu smutné, ale letošní okurková sezóna má podivné štěstí na přitahování zpráv první velikosti, bohužel převážně těch tragických. Vždyť normálně by se nyní, v době vládních prázdnin, dovolených a všeobecné stagnace nic nedělo. Tedy až na olympiádu, samozřejmě. Přesto však novináři neví, jakou zprávu umístit na první stranu, zda fotografie našich čerstvých olympijských vítězů, komentář k vlakové tragédii, která se odehrála u Studénky či snad záběry z války v Gruzii.
A právě posledně zmíněná událost mě děsí. Nejedná se totiž o žádný náhodný úkaz či nedůležitou provinční potyčku. Je to zcela regulérní "teplý" konflikt s širokým mezinárodním pozadím a možnými dalekosáhlými následky.
Pro lepší pochopení situace v dnešním Zakavkazí se musíme vrátit do roku 1991. Sovětský svaz se rozpadá a některé národy toho využívají k politickému osamostatnění. Stejně tak i Gruzie, která na území bývalé sovětské provincie Gruzie vyhlašuje samostatnou republiku se správním centrem v Tbilisi. Součástí tohoto území je i Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie. A právě tyto tři oblasti osídlené téměř výhradně negruzinskými menšinami se na dalších 17 let staly jedním z největších zdrojů problémů Gruzinské republiky.
V letech 1991 - 93 Vedly Abcházie a Jižní Osetie separatistické války s podporou Ruska. Díky tomuto se staly prakticky nezávislými enklávami s vlastní samosprávou. Adžárie mezitím procházela poněkud jiným vývojem, který vedl k nastolení diktatury v čele s proruským vojenským velitelem Abašidzem.
Poté došlo ke zdánlivému vyrovnání sil a vše na dalších třináct let uvízlo na mrtvém bodě. Rusko ovšem během této doby nezahálelo a pečlivě vybavovalo Osetijce, kteří k němu měli jako prakticky jediní pravoslavní v Zakavkazí z celého regionu ideově nejblíže, ruskými pasy.
Pak se ale v roce 2004 stal gruzínským prezidentem prozápadně smýšlející Michail Saakašvili, který měl jako jeden z hlavních bodů svého programu obnovení územní celistvosti Gruzie. V Adžárii se mu to díky rostoucí nechuti obyvatelstva s Abašidzovou vládou povedlo relativně snadno již v roce jeho nástupu k moci. Od té doby posiloval své pozice v Abcházii a Jižní Osetii a usiloval o vstup své země do NATO, což logicky velmi znepokojovalo Rusko (Putin se ještě jako prezident několikrát vyjádřil v tom smyslu, že přijetí Gruzie do Severoatlantické aliance by bylo nepřijatelným).
Vztahy v oblasti se neustále vyhrocovaly až do chvíle, kdy světové diplomatické špičky nechaly vzniknout bombu Kosovo. V Zakavkazí bylo okamžitě zahájeno odpočítávání. Kosovský precedens totiž umožňuje téměř legální odtržení území ovládaných národností menšinou. V Jižní Osetii tvoří Rusové 80% obyvatelstva. Netrvalo to ani půl roku a tamní vládní špičky si daly dvě a dvě dohromady a začaly hrozit vyhlášením nezávislosti s podporou Ruska. To by byl naprosto nepřijatelný zásah nejen do integrity gruzínského území, ale i do politické pozice gruzínského prezidenta a do situace v postsovětských zemích celkově. Saakašvili zakročil téměř okamžitě a do vzpurné Jižní Osetie vyslal armádu. Moskva ovšem ripostovala vysláním vlastních "Mírových sborů" a Gruzince z Osetie vytlačila.
Teď ovšem nastává velmi nebezpečná situace. Rusko vůbec nevypadá, že by se chtělo spokojit se sporným zásahem v Osetii a po jeho úspěšném dokončení se zase stáhnout. Naopak, zdá se, že ruské vojenské operace teprve začínají nabírat na síle, Je bombardováno i hluboké gruzínské vnitrozemí a ruské námořní síly blokují pobřeží. A právě případný pád demokratického režimu v Gruzii následkem ruské invaze by se mohl stát dalším precedensem, minimálně stejně nebezpečným, jako je ten Kosovský. Pakliže by totiž západ tiše přetrpěl anexi této zakavkazské republiky, potvrdil by tím Rusům právo nejen k politickému, ale i vojenskému nátlaku na kteroukoli z bývalých členských zemí Sovětského svazu.
Je dosti pravděpodobné, že další zemí, o kterou by si ruský medvěd chtěl rozšířit brloh by byla Ukrajina, protože Moskva se dodnes nesmířila s "Oranžovou revolucí", která Ukrajinu definitivně vymanila ze její sféry vlivu. Ale co by následovalo pak? Pobaltí? Bělorusko? Bývalé socialistické země?
Motivy všech velkých hráčů světové politiky se dají většinou velmi snadno vysledovat až k prvotním surovinám, jako je uhlí, ropa, rudy atd.. Poté už stačí jen sledovat dosud žádnou velkou mocností nezaštítěné zdroje těchto surovin, popřípadě strategická místa jejich distribuce a postupné jednání mocností se dá i předpovídat. A zde je také nutno podotknouti: nehledě na to, že její anexe otevře Rusku neuvěřitelně široké možnosti na poli mezinárodní diplomacie je Gruzie také jedním ze samozřejmých kroků k ovládnutí ropovodu Baku - Tbilisi - Ceyhan. No neber to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MAK MAK | Web | 11. srpna 2008 v 21:08 | Reagovat

tak jsem se jednou ptala své profesorky dějepisu jestli bude válka a ona neodpověděla.. tak jsem změnila otázku na "kdy?"... to už něco řekla... ("doufám že se to nedotkne mých vnoučat")

co když je ta doba tady? bojim se..

2 Téé Téé | Web | 11. srpna 2008 v 23:34 | Reagovat

Stejně nemám Rusáky ráda.A Blesk už vůbec ne.

3 muriela muriela | Web | 13. srpna 2008 v 10:21 | Reagovat

Máš pravdu, plnicí pera jsou nejlepší. Od první třídy jsem je nevyměnila a neplánuju to ani do budoucna :)

A taky máš skvělej přehled, což obdivuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.