Sebereflexe

2. března 2009 v 23:34 | Letadlák |  Něco o mě
Tak jo, děcka. Je mi naprosto jasné, že už mi došly všechny myslitelné i nemyslitelné výmluvy a že jsem několikanásobně překročil i ty nejzažší hranice vaší trpělivosti a shovívavosti.
Ale, když on nepřichází žádný nápad, studna inspirace je jak kříženec mezi Saharou a Gobi a prstíky si vymyslely odbory...

Přesto ale, nemůžu, než se svěřit se svým malým zamyšlením. Jsou tomu totiž asi dva roky, co se rodina rozhodla pořídit moderní počítač a je tomu asi osm měsíců, co mám svůj vlastní notebook.
Sice ty ojedinělé chvilky nemám rád a snažím se je vykázat z hranic svého bytí, ale občas se to holt přihodí... Udá se mi sebereflexe. A právě v jednom z těchto případů jsem se jal zkoumat, jak moc skutečnosti uvedené v prvním odstavci hlavního textu ( vím, že je to nechutně krkolomná větná konstrukce, která přímo nabádá: "ztrať se ve mě." Laskavý čtenář má dvě možnosti: 1) odpustit mi ji, jelikož už je to chvilka, co jsem něco napsal anóbrž 2) pořídit si GPS a doufat, že bude konstelace družic dostatečně příhodná na to, aby ho bez obtíží provedla celým následujícím textem. Linky jsou kombinovaletné) změnily můj život. Bohužel musím přiznat, že po několikaminutovém zaváření svých mozkových závitů jsem objevil vskutku výstřední reálie.
Předně to byl asi fakt, že ještě před dvěma lety jsem měl sotva emailovou adresu, netušil jsem ani to, k čemu jsou takové věci jako ICQ, natož aby pro mne existovaly Miranda, QIP a jiné. Nechápal jsem rozdíl mezi WMP, BS playerem nebo třeba winampem a wma, avi, xvid, lol či afk bych považoval buď za sprostá slova v nějaké mě neznámé řeči či za nicneříkající shluky písmen.
Pak ovšem nastal zásadní přerod. Bratr se rozhodl, že nutně potřebuje počítač a skutečně se mu i podařilo si jeden poříd. A začaly se dít věci, během pár měsíců jsem už nepotřeboval s přáteli komunikovat osobně, na to jsem měl icq a abych se pobavil a občas vyventiloval nějakou tu svou tvůrčí síru ( kdo si myslí, že je to překlep, ať si projde archiv...), založil jsem si blog. Po vygooglení mého jména se již neobjevila jen a pouze prázdná stránka ( vůbec nezmiňuji to, že jsem začal rozumnět i takovýmto čestinuprznícím výrazům). Registroval jsem se na facebooku a začal hrát svou první (a i přes svou naprostou hanebnost v jiných směrech s povděkem podotýkám, že i poslední) online hru... S počítače se pomalu stával kamarád...
A pak, v červenci minulého roku přišla ta největší rána mému bezpočítačovému žití: vyzískal jsem svůj vlastní notebook. Sice to je už starší mašinka, ale o to více mne pohltila. Z obyčejného uživatele bezproblémově pracujícího zařízení jsem se postupně proměnil ve vylepšovatele, ladiče a opečovávatele. Nejdříve bylo třeba zjistit, co ten přístroj vlastně umí. To bylo dostatečně uspokojivé na to, abych se pustil do drobných hardwarových úprav. Následně bylo potřeba vyměnit okénka 98 za jejich XP verzi. Poprvé v životě jsem instaloval systém. S tím, jak přicházely různé problémy a záludnosti jsem se postupně dozvídal co to jsou registry, jaká je funkce POP3 či dll. Sžil jsem se s cmd a regedit, objevoval jsem krásy menu příkazu manage a nakonec začal zkoušet, jak to udělat, aby ta moje stařešinka alespoň trochu stíhala moderní dobu...
Každá z výše uvedených činností bere čas a sílu. Ještě před třemi lety jsem počítač k životu téměř nepotřeboval. Dnes se na počítači učím, bavím, odpočívám i pracuji. A když jsem já dopadl na takové dno virtuálního života po pouhých dvou letech, tak se snad ani neodvažuji ptát, jak to skončí s dětmi, co už vyrůstají u počítače. Například bratr mé přítelkyně ( 11 let), není-li déle, jak dva dny vpuštěn na počítač, stává se nevrlým, náladovým a hledá sebemenší příležitost, kdy by mohl alespoň nahlížet přes rameno.
Nyní zřejmě nezbývá, než se rozhodnout. Není to v jeho případě už náhodou nemoc? Je normální, že takhle mladý kluk, místo toho, aby někde venku dělal s kamarády věci, ze kterých by jeho rodičům vstávaly vlasy hrůzou sedí doma u počítače a hraje na něm hry a když zrovna není u něj, tak alespoň paří mobilní verze svých oblíbených "games" na té věci, co kdysi bývala telefonem? Je normální, že se už prakticky nedokáže bavit o ničem jiném, než na jakém je levelu a co už dokáže a co bude moci dělat, až bude výš? A konečně, abych opustil chudáka chlapce dříve, než na něm nezůstane nit suchá a střelil taky trochu do vlastních řad, je normální, že ve svých dvaceti letech trávím denně pět a více hodin na počítači místo toho, abych se na to vykašlal a šel si třeba zaběhat?

Ps: Asi v polovině psaní tohohle článku jsem si uvědomil, že tak činím zatímco je moje přítelkyně ve vaně, sama. A to si přitom během koupání tak ráda povídá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.