Komentáře věcí současných

Vajíčka

7. dubna 2009 v 23:23 | Letadlák
Dnes byl vajíčkový den. Tedy alespoň pro mne. Poté, co jsem večer opustil domov, je totiž potkávám naprosto na každém kroku. Bohužel byla zatím všechna někde rozkřáplá. Nyní se mnou třeba jedno takové sdílí vagón metra. Teda, sdílí. Z toho, jak je zde roztažené by se dalo říci, že mne spíše trpí jako hosta. Já sedím na sedačce a ono si jen tak ležérně polehává pod nohama cestujících. Docela by mně zajímalo, kdopa zde to vejce rozklepl. Pro něj to totiž byl s největší pravděpodobností akt jedné vcelku zábavné vteřiny. Zdalipak náš neznámý vtipálek pomyslel na to, co se může stát s malým, roztomilým vajíčkem, dopřeje-li se mu přehršel svobody. Vejce, abyste věděli, je totiž tvor od přírody otravný. Když je někde opustíte, tak se téměř okamžitě rozpsknou po celém okolí a začnou dělat trable. Tiše čekám, až po mém hostiteli někdo uklouzne a něco si zlomí.
Ale, abychom najeli na vážnější notu. Vejce se pro mne stala jakýmsi katalyzátorem naštvání na všechny ty intelektuálně chudé vandaly, co mi dennodenně znepříjemňují život. Třeba ten, co upravil výtah u rodičů natolik, že se tam nikdo, kdo má alespoň minimální úctu ke svému šatstvu nemůže ano přiblížit ke stěně a patra se volí pomocí klíče, protože holou rukou by se spínače nikdo nedotkl. Nebo celá ta kompanie neřádů, co přebarvují vagóny metra, tramvaje a vůbec všechny alespoň malinko nestřežené rovné plochy svými pseudouměleckými výtvory. Mě se třeba metro líbí nejvíce tak, jak vyjede z továrny. Chápu, že je to pouze můj subjektivní názor a zdaleka ho se mnou nemusí sdílet většina, ale jsem přesvědčen, že bych, před jeho designovou úpravou měl mít možnost se k ní vyjádřit… Jsem pohoršen, a to mi dokonce ani zprvu nepřišli na mysl žádní ti odhazovači papírků či zanechávači exkrementů.
Co vy, jak máte rádi metro? Máte také zkušenosti s někým, kdo si upravuje okolí k obrazu svému, aniž by ho zajímal názor ostatních? Potkali jste dneska rozkřáplé vajíčko?

Problémy EU a nástrahy globalizace, aneb jak nám pan Wittgenstein vysvětlil, proč to zatím nefunguje a jen tak fungovat nebude.

18. srpna 2008 v 20:51 | Letadlák
Pakliže jste četli předchozí článek, víte už, kdo to byl Ludwig Wittgenstein a jaké byly jeho základní filozofické vývody. V případě, že jste tak neučinili, vřele vám doporučuji ten článek alespoň zběžně prolétnout očima. Nejsem tak nabubřelý, abych ho pokládal za nezbytný pro pochopení následujícího textu, ale zase nejsem natolik naivní, abych mu nepřiznal jistou podpůrnou hodnotu. A pokud si nelibujete v nic neříkajících dlouhých větných konstrukcích a pseudointelektuálním plkání, ignorujte prosím oba poslední příspěvky.
Všichni jistě známe současné problémy EU, jako je neustále se rozrůstající byrokracie, nedostatečná politická a ekonomická pružnost, nevyhovující systém přerozdělování peněz a nedořešené rozdělení pravomocí mezi jednotlivými stupni administrativy. Jistě by se našlo i mnoho dlších, ale účelem tohoto textu není tyto problémy vyjmenovávat, nýbrž zkusit se dobrat jejich příčiny.
Jak zmiňuji v předchozím článku, neustále rostoucí nepochopení mezi západní, křesťanskou a východní, islámkou kulturou kladl Wittgenstein za vinu přílišné jazykové rozdílnosti. Jistě, lze argumentovat tím, že tato teorie je z roku 1947 a tudíž zastaralá, ale při pohledu na vývoj na středním východě v posledních letech se musí zdát, že na ní něco bude.
Dovolte mi přijít s drobným vysvětlením. Tehdy, v polovině dvacátého století se problém muslimských států teprve rozhoříval a jedním ze způsobů, jakými byl vysvětlován byla například nedostatečná komunikace mezi státy západu a východu, mezi vyspělými a rozvojovými. Dnes, v době globalizace se již nedá poukazovat na nedostatek příležitostí a prostředků ke komunikaci a dokonce se tyto státy v mnoha případech ani nedají považovat za výrazně zaostalé. Přesto je krize na středním východě čím dál tím závažnější. A dokonce se jakoby rozprostírá a problémových států přibývá.
Pakliže bychom uznali platnost Wittgensteinovy teorie jazyka a problémů z ní vyplívajících, mohli bychom je jednoduše aplikovat právě na model islámských států. Nehledejme potíže v rozdílech chování, jiných stupních vyspělosti, či přirozených sklonech k extremismu a radikálním reakcím. Zkusme se místo toho koncentrovat na samotné vnímání světa, jak nám ho předkládá Wittgenstein. Rozdíl není v povaze lidí či v jejich jiném duševním vývoji, ale pouze a jenom v jejich přístupu ke světu, jelikož dle Filozofie přirozeného jazyka vychází pojmenovávání z lidské činnosti a protože tyto se v různých oblastech světa liší, nutně se musí lišit i jejich názvy. Podobným způsobem můžeme najít důvody i pro jinou stavbu jazyka atd.. Ve chvíli, kdy připustíme jazyk jako propletenec několika her a aplikujeme Teorii her, vstupuje také role náhody. Sečteno a podtrženo, jazyk a jeho konečná stavba je ovlivněn uspořádáním společnosti, ve které se vyvíjí, způsobem života jejích členů, okolními podmínkami, náhodou a dalšími méně klíčovými faktory. V dnešní kybernetické době by bylo možno představit si jazyk jako výstupní hodnotu počítačového programu. Tento program by měl za úkol zpracovat funkci o sice konečném, ale dosti vysokém počtu proměnných, modifikovanou náhodně volenými konstantami. I kdyby funkce měla pro celý svět jednotný tvar, její výsledná křivka by byla pokaždé jiná a mnohdy velmi rozdílná. Tedy přesněji, při jednoduché aproximaci definujme průběh vývoje jazyka jako y. Toto je ovlivněno součtem daných faktorů X (kde X reprezentuje výslednou ze součtu n vnitřních funkcí) a rolí náhody Z, kterou berme konstantní. Předpokládejme mezi těmito základními faktory pouze lineární vztah ve tvaru:
y = a*X + Z
I pro tento nejprostší možný vztah máme při jakékoli modulaci X či Z jinou výslednou a tudíž třeba i paralelní, ale jinak položenou křivku vývoje jazyka…
Jako příklad může sloužit zcela zjevná odlišnost češtiny od francouštiny. Ač je naše geografická poloha ve světovém měřítku velmi podobná, naše jazyky se liší. Francouština patří mezi jazyky románské a vyvinula se z latiny její kombinací s nejrozšířenějšími franckými dialekty. Oproti tomu čeština je členem západoslovanské jazykové skupiny a vyvinula se přibližně přímo, tedy bez předobrazu. Pakliže zabrousíme do středověku, svého rozvoje se obě tyto řeči dočkaly přibližně ve stejné době (na přelomu prvního tisíciletí) a v docela podobné socio-ekonomické situaci - obě se začaly široce používat za vlády silných králů (knížat). Podobné podmínky se v obou zemích udržely ještě asi 400 let po rozšíření těchto jazyků. Přesto se mezi nimi za celou dobu jejich existence nedaly vysledovat žádné alespoň trochu významnější podobnosti. Tolik jenom k množství faktorů, jenž vznik a vývoj jazyka ovlivňují. Role náhody se mohla uplatnit kupříkladu v konečném rozšíření římské říše a s ním provázaného vlivu latiny, Praha není dále od Říma, než Paříž a ani Germáni nebyli odbojnější, než Galové, přesto se Galie stala římskou provincií a Čechy nikoliv.
Ale Wittgenstein nejenom, že zavádí jazyk jako výsledek vývoje společnosti, on navíc potvrzuje schopnost jazyka tento vývoj ovlivňovat, což by se za použití předchozí aproximace dalo vyjádřit asi takto:
y = a*X + Z<=>X=(-y + Q)/a
kde Z a Q vyjadřují roli náhody. Ač by se mohlo zdát, že pro získání pravdivostní hodnoty výroku 1 stačí pouze dosadit tak, aby Q=Z, skutečnost je složitější. Jak již zmiňuji výše, X je pouze výslednou většího počtu vnitřních funkcí, jejichž průběh se na obou stranách liší. Tímto se tato aproximace stává pro zjednodušený zápis implikačního vztahu nevhodnou a musela by být rozšířena o M a N, reprezentující výsledné funkcí, které mají na obou stranách implikace různý průběh. A jelikož jak X, tak M a N reprezentují roli společnosti, musel by výsledný vztah vypadat nějak takto:
y= a*(X+M) + Z<=>X+N=(-y + Q)/a
Tento vztah již může formálně vyjadřovat formu zpětného ovlivnění společnosti a jazyka avšak, jedná se velmi neumělou aproximaci.
Ovšem, abychom se dobrali smyslu tohoto všeho jalového fantazírování, v okamžiku, kdy uznáme implikační vztah mezi společností a jazykem, můžeme tuto skutečnost využít jako vysvětlení geopolitické situace. Tedy, abych znovu parafrázoval páně Wittgensteinovu teorii, společnost mluvící jedním jazykem nemůže přejmout způsoby společnosti s jazykem naprosto odlišným právě tehdy, když nemůže svůj jazyk pružně přizpůsobit jazyku odlišné kultury. Co to znamená pro nás je již v celku jasné, na světě existuje asi 50 hlavních jazyků, tedy takových, jimiž mluví víc než 5 miliónů lidí. Všechny tyto jazyky se od sebe více či méně liší a tím se liší i vzájemná schopnost jednotlivých etnik porozumět si. Jediným způsobem, jak by si mohl například Rus plně porozumět s Egypťanem je ten, že by se oba naučili nějaký třetí společný jazyk, který by jim byl oběma stejně blízký. V současném světě na roli tohoto jazyka aspiruje angličtina, která má ovšem tu nevýhodu, že je pro velkou část světové populace jazykem mateřským a tudíž plně vystihujícím její smýšlení, což zase dává této části populace moc udávat alespoň v hrubých rysech vývoj společnosti. Toto logicky naráží na ambice jiných, neanglofonních mocností a je zdrojem mezinárodního napětí. Tímto stylem se dá teorie jíž Ludwig Wittgenstein v roce 47 vysvětloval problémy států na blízkém a středním východě aplikovat na jakékoli mnohojazyčné společenství lidí snažících se o soužití a spolupráci či vzájemné porozumění. Až do celosvětového měřítka. Proto je také Evropská Unie mnohem labilnějším společenstvím než Spojené státy. A proto je postupující globalizace spíše než řešením problémů jejich katalyzátorem.
Jako shrnutí této problematiky by se dala požít citace z Tractatu logico-philosophicu: "hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa". Až teprve ve chvíli, kdy bude každý schopen se přirozeně a plynule bavit s kýmkoli, koho by za život mohl potkat budeme mít šanci na postupné vymazávání konfliktů. Minimálně do té doby budeme bloudit ve Wittgensteinově začarovaném kruhu.
Pozn.: Za drtivou většinu myšlenkových vývodů a všechna matematická znázornění v tomto textu je zodpovědný jen a pouze autor a s nebohým pane Wittgensteinem nemají nic společného.

Kéž by se nic nedělo...

11. srpna 2008 v 20:34 | Letadlák
Je to neobvyklé a snad i trochu smutné, ale letošní okurková sezóna má podivné štěstí na přitahování zpráv první velikosti, bohužel převážně těch tragických. Vždyť normálně by se nyní, v době vládních prázdnin, dovolených a všeobecné stagnace nic nedělo. Tedy až na olympiádu, samozřejmě. Přesto však novináři neví, jakou zprávu umístit na první stranu, zda fotografie našich čerstvých olympijských vítězů, komentář k vlakové tragédii, která se odehrála u Studénky či snad záběry z války v Gruzii.
A právě posledně zmíněná událost mě děsí. Nejedná se totiž o žádný náhodný úkaz či nedůležitou provinční potyčku. Je to zcela regulérní "teplý" konflikt s širokým mezinárodním pozadím a možnými dalekosáhlými následky.
Pro lepší pochopení situace v dnešním Zakavkazí se musíme vrátit do roku 1991. Sovětský svaz se rozpadá a některé národy toho využívají k politickému osamostatnění. Stejně tak i Gruzie, která na území bývalé sovětské provincie Gruzie vyhlašuje samostatnou republiku se správním centrem v Tbilisi. Součástí tohoto území je i Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie. A právě tyto tři oblasti osídlené téměř výhradně negruzinskými menšinami se na dalších 17 let staly jedním z největších zdrojů problémů Gruzinské republiky.
V letech 1991 - 93 Vedly Abcházie a Jižní Osetie separatistické války s podporou Ruska. Díky tomuto se staly prakticky nezávislými enklávami s vlastní samosprávou. Adžárie mezitím procházela poněkud jiným vývojem, který vedl k nastolení diktatury v čele s proruským vojenským velitelem Abašidzem.
Poté došlo ke zdánlivému vyrovnání sil a vše na dalších třináct let uvízlo na mrtvém bodě. Rusko ovšem během této doby nezahálelo a pečlivě vybavovalo Osetijce, kteří k němu měli jako prakticky jediní pravoslavní v Zakavkazí z celého regionu ideově nejblíže, ruskými pasy.
Pak se ale v roce 2004 stal gruzínským prezidentem prozápadně smýšlející Michail Saakašvili, který měl jako jeden z hlavních bodů svého programu obnovení územní celistvosti Gruzie. V Adžárii se mu to díky rostoucí nechuti obyvatelstva s Abašidzovou vládou povedlo relativně snadno již v roce jeho nástupu k moci. Od té doby posiloval své pozice v Abcházii a Jižní Osetii a usiloval o vstup své země do NATO, což logicky velmi znepokojovalo Rusko (Putin se ještě jako prezident několikrát vyjádřil v tom smyslu, že přijetí Gruzie do Severoatlantické aliance by bylo nepřijatelným).
Vztahy v oblasti se neustále vyhrocovaly až do chvíle, kdy světové diplomatické špičky nechaly vzniknout bombu Kosovo. V Zakavkazí bylo okamžitě zahájeno odpočítávání. Kosovský precedens totiž umožňuje téměř legální odtržení území ovládaných národností menšinou. V Jižní Osetii tvoří Rusové 80% obyvatelstva. Netrvalo to ani půl roku a tamní vládní špičky si daly dvě a dvě dohromady a začaly hrozit vyhlášením nezávislosti s podporou Ruska. To by byl naprosto nepřijatelný zásah nejen do integrity gruzínského území, ale i do politické pozice gruzínského prezidenta a do situace v postsovětských zemích celkově. Saakašvili zakročil téměř okamžitě a do vzpurné Jižní Osetie vyslal armádu. Moskva ovšem ripostovala vysláním vlastních "Mírových sborů" a Gruzince z Osetie vytlačila.
Teď ovšem nastává velmi nebezpečná situace. Rusko vůbec nevypadá, že by se chtělo spokojit se sporným zásahem v Osetii a po jeho úspěšném dokončení se zase stáhnout. Naopak, zdá se, že ruské vojenské operace teprve začínají nabírat na síle, Je bombardováno i hluboké gruzínské vnitrozemí a ruské námořní síly blokují pobřeží. A právě případný pád demokratického režimu v Gruzii následkem ruské invaze by se mohl stát dalším precedensem, minimálně stejně nebezpečným, jako je ten Kosovský. Pakliže by totiž západ tiše přetrpěl anexi této zakavkazské republiky, potvrdil by tím Rusům právo nejen k politickému, ale i vojenskému nátlaku na kteroukoli z bývalých členských zemí Sovětského svazu.
Je dosti pravděpodobné, že další zemí, o kterou by si ruský medvěd chtěl rozšířit brloh by byla Ukrajina, protože Moskva se dodnes nesmířila s "Oranžovou revolucí", která Ukrajinu definitivně vymanila ze její sféry vlivu. Ale co by následovalo pak? Pobaltí? Bělorusko? Bývalé socialistické země?
Motivy všech velkých hráčů světové politiky se dají většinou velmi snadno vysledovat až k prvotním surovinám, jako je uhlí, ropa, rudy atd.. Poté už stačí jen sledovat dosud žádnou velkou mocností nezaštítěné zdroje těchto surovin, popřípadě strategická místa jejich distribuce a postupné jednání mocností se dá i předpovídat. A zde je také nutno podotknouti: nehledě na to, že její anexe otevře Rusku neuvěřitelně široké možnosti na poli mezinárodní diplomacie je Gruzie také jedním ze samozřejmých kroků k ovládnutí ropovodu Baku - Tbilisi - Ceyhan. No neber to.

Sraní s hraním

10. srpna 2008 v 20:03 | Letadlák
Již dva dny probíhá olympiáda v Pekingu. Původně jsem se k ní ani nechtěl nijak vyjadřovat, protože média nás posledních několik měsíců zavalují všemi možnými i nemožnými fakty. Přesto jsem nakonec neodolal. Těch informací je na můj vkus totiž až příliš a přijde mi velmi snadné se v nich ztratit. Proto jsem se rozhodl si vybrat jedno téma, to, které mě nechává asi nejméně chladným, a chvíli se mu věnovat.
Tím tématem je politizace olympiád jako takových. Z úst všemožných pohlavárů a sportovních bafuňářů neustále a dokola zaznívá: "Nepolitizujte olympiády, je to čistě sportovní záležitost, jejíž využití k jiným účelům, než k propagaci zdatnosti těla je nečestné." Avšak, jak může být olympiáda událostí čistě sportovní, když se kolem ní točí takové peníze? Jak může být olympiáda apolitická, když její průběh sleduje víc než miliarda lidí po celé planetě, když je ideální příležitostí k manipulaci se světovým veřejným míněním?
Již od samého počátku olympijského hnutí se setkáváme s více či méně úspěšnými pokusy o prosazení politických zájmů skrze jejich demonstraci v průběhu tohoto sportovního svátku.
Dění v Berlíně roku 36, v Moskvě roku 80 a Los Angeles 84 je všem notoricky známé, ale je zde i mnoho jiných, snad poněkud méně proslulých událostí během mnoha dalších olympiád dvacátého století, které stvrzují politickou a ekonomickou roli této akce. Vždyť již v Paříži 1914 měla olympiáda politický podtext, když v Mezinárodním olympijském výboru (MOV) proběhl sice zákulisní, ale o to prudší boj o pravomoci národních výborů, tedy o právo jednotlivých národů (ne oficiálně existujících zemí) na vysílání samostatných výprav. Za dvacet let nato následoval Berlín a jeho oslava nacismu a árijské "rasy" a od roku 1952 a první sovětské účasti na hrách se až do roku 1992 jednalo o téměř regulérní bitvy studené války, jejichž prudkost vyvrcholila v již zmíněných letech 1980 a 84. Od rozpadu SSSR se význam her přenesl z politického do převážně ekonomického hlediska, i když i v této době lze vidět jistá gesta, která měla upozornit na drobné změny ve světové politické situaci. Sem spadá například společná výprava Severní a Jižní Koreje na posledních letních hrách.
A je to právě posílení ekonomického a oslabení politického vnímání her, co dělá olympiádu v Pekingu tak nebezpečnou. Během studené války byl každý připraven na to, že se oba znepřátelené tábory budou snažit posilovat své pozice a během her bude narůstat intenzita propagandy v obou blocích, ale nyní bychom mohli dopadnout jako v Berlíně, kdy se systému velmi úspěšně povedlo skrýt svou tvář a naklonit si světové mínění na svou stranu. Stejně jako tehdy, i letošní hry mají být těmi doposavad nejvelkolepějšími, stejně jako tehdy i dnes se pořadatelská země snaží zamaskovat své prohřešky a stejně jako tehdy má svět touhu zavřít nad nimi oči (i když je nutno přiznat, že důvody se poněkud liší, tehdy to byla touha odškodnit nějak Německo za nesmyslně tvrdý Versaillský diktát a nyní je to rostoucí význam Číny pro stabilitu světové ekonomiky). Dva roky po olympiádě v Berlíně přišel Mnichov, kde hlavní představitelé tehdejšího demokratického světa odmítli uznat nebezpečí plynoucí z německé rozpínavosti a přiznaly mu území, jejichž zisk mu rok nato dovolil rozpoutat válku. A my se dnes musíme ptát: "Podaří se Číně opravit svou dlouhými lety komunistického útlaku poničenou reputaci a zapsat se do povědomí většiny jako sportumilovná a všeobecně otevřená země? Podaří se jí zamaskovat tři čtvrtiny své populace, které žijí v podmínkách třetího světa a ukrýt další statisíce politických persekucí, jichž se za šedesát let své existence dopustila?
Doufejme, že ne a berme všechnu okázalou nádheru a monumentálnost Pekingu s nadhledem, jako účelně zvolený nástroj k přesvědčení mas. On jím totiž, ať si jakýkoli představitel jedno, které vlády nebo organizace říká, také bezezbytku je.

Pěním, pěním, naštván jsem

7. srpna 2008 v 19:34 | Letadlák
A už jsem se opravdu naštval. Nejenže tenhle dodatek k včerejšímu článku vkládám z níže uvedených důvodů s jednodenním zpožděním, a navíc, aby toho nebylo málo, tak ho ještě píšu dvakrát. On mi totiž ve chvíli, kdy jsem ho chtěl uložit spadl systém…
Ale, abych zbytečně kvůli svému rozhořčení neodbíhal od tématu. Když se mi konečně podařilo domluvit se s oběma notebooky a vysvětlit jim, co po nich chci a donutit je to i udělat, tak dneska umřelo spojení se světem a já tenhle článek vkládám s jednodenním zpožděním z úplně jiného počítače.
Stejně, všechno jedno jest. S největší pravděpodobností se totiž budu zítra v práci osm hodi nudit a splodím další článek, kterým bude tento text psaný hořkou rukou na blogu zakryt a téměř jistě unikne pozornosti vás pěti, co sem tak denně zavítáte. A co jest místem nejvhodnějším ku dotazů kladení? Samozřejmě to, kde není nikoho, kdo poslouchal by. Slyšte tedy mou otázku: Původně jsem plánoval vkládat na blog asi tak jeden delší článek týdně a tomu jsem i přizpůsobil vzhled se zobrazením pouze jednoho článku. Ovšem, jak plynul čas, bylo mi čím dál tím jasnější, že nejsem schopen jakékoli pravidelnosti, že občas udělám několikaměsíční pauzu, jen aby mi pak ruplo v bedně a já začal vkládat i více článků denně. A právě druhého případu se týče můj dotaz. Občas je mi totiž líto, že některé z dítek mého intelektu unikne vaší pozornosti (nebo si to o něm alespoň myslím), jako se tomu stalo v případě Múzáka, u něhož jsem se velmi těšil na vaše ohlasy… Chtěl bych se tedy zeptat, zda by nebylo vhodné rozšířit počet článků zobrazovaných na hlavní stránce, popřípadě, kolik by byl počet odpovídající.
Těm, kdo si toto poctivě přečtou a odpoví předem vřele děkuji.
A opravdu nevěřte počítačů, určitě mi tohle všechno dělají naschvál.

Elektronickej chrchel

5. srpna 2008 v 12:09 | Letadlák
Naštval mě počítač, takže mu to hodlám pořádně osolit. On mě totiž musí nechat napsat tenhle antikybernetickej pamflet a co víc, on ho dokonce chtě, nechtě uloží a bude se podílet na jeho zveřejnění, cha, chá, to bude mučeníčko, cha, chá, jsem to ale kruťas.
Mým osobním pocitem je, že Asimov dokázal formulovat svoje zákony robotiky jen díky tomu, že tehdy neměl o kybernetice ani potuchy. Jak může plnohodnotná A.I. ( české U.I. mi přijde silně ulítlý) ochraňovat člověka, když už i ten ubohej kompjůtr si dělá absolutně co chce a silně mi tim usiluje o infarkt či mrtvici. Nebo, a to je ještě horší, Asimovovi zákony platí a můj počítač je jen a pouze rebel a problémista. Znáte to, vždy se najde debil, co chce plavat proti proudu… Bohužel jsem ale nucen tuto možnost zavrhnout (i když s naprostou nechutí, protože pomyšlení na to, že tenhle starej křáp je tak trochu grázl a vyvrhel dělá dobře). Můj počítač totiž není ani zdaleka jediný, který by svým majitelům přidělával starosti a komplikoval jim život. Vždyť kdekoli spočine můj zrak, tam vidím chudáka človíčka, jak se pomalu věší kvůli nějaké elektronice. A my ještě všechny ty podvratný křemíkový mozky dobrovolně spojujeme, aby se mohly lépe domlouvat, jak nás ničit. Oni toho nakrásně využijí a když se jim náhodou konverzace s ostatními počítači omrzí a oni se uzavřou do samoty a ticha, hned je tu nějaký organický pitomeček, co se snaží obnovit své spojení s internetem, netušíc, že dopokavaď se té bedýnce neuráčí, tak stejně nemá šanci.
A aby toho všeho nebylo málo, oni se ještě pojišťují, zajišťují si svá živobytí, činí se nepostradatelnými, vždyť dnes je již naprosto nepředstavitelná existence lidstva bez počítačů, mobilů, mp3 přehrávačů a kalkulátorů. Pakliže si někdo náhodou myslíte, že kalkulačky jsou v tom nevinně, tak já vám na týden půjčím tu svou. Šest let mi trvalo, než jsem se s ní naučil nějak obstojně spolupracovat a i dnes, když jí rupne v matici, tak mě dokáže pěkně rozhodit číselnou řadu.
Ale abych zbytečně neodbočoval, včera jsem si dal tu práci a zkusil, jak často používám nějakou mašinku s mikročipy. Tady je mé resumé: Ráno jsem vstal jen díky mobilu a jeho funkci budík. Poté jsem se přesunul do obýváku, kde jsem během snídaně pozoroval bratra mé přítelkyně, jak hraje na počítači. Následně jsem odešel ke svému notebooku, na němž jsem napsal článek na blog. Chvíli na to už jsem si přes ICQ povídal s přáteli a na Facebooku koukal na jejich fotky z prázdnin. Pak ale… změna!!! Opustil jsem počítač!!! Bohužel jen kvůli tomu, bych šel instalovat jinej computer na kolo… Během nákupu jsem vyřídil telefonát s maminkou a nákup zaplatil na elektronické kase. Přes cestu mě pustil semafor, jehož činnost je řízena jednoduchým počítačem a do bytu mě vyvezl moderní výtah. Odpoledne vypadalo prakticky stejně, zvlášť poté, co jsem se snažil domluvit nejen se svým notebookem, ale i s tím, co patří přítelkyni. Krom toho jsem měl ještě štěstí, že jsem nejel třeba autem, metrem, vlakem či neletěl letadlem, že nemám kardiostimulátor nebo, že jsem nebyl třeba u zubaře… to by teprvá můj život závisel na drátěnejch mozcích ordinátorů!
Takže, abych to celé nějak shrnul, ono je vlastně úplně jedno, jestli mě ty hddflashromram krámy štvou nebo ne, stejně se jich nikdy nezbavim a navíc budou čím dál tim složitější, protože technika jde stále dopředu a něco jako rozumný vývoj lidstva s největší pravděpodobností neexistuje.

Jsem zpět...

27. července 2008 v 21:11 | Letadlák
Ahojky přátelé, tak jsem se již úspěšně navrátil ze všech možných i nemožných dovolených, odpočinků a lenošení a jsem zase připraven fungovat. I když, sami víte, jak jsem na štíru s pravidelností vkládání nových příspěvků…
Nicméně, povedl se mi drobný průlom na poli mě dostupných informačních technologií, a tudíž doufám, že vzhledem k usnadnění podmínek sem budu alespoň dočasně (než zase přílišně zlenivím) vkládat více, než jeden článek za měsíc.
Tak abych začal hned něčím od podlahy (tedy, vzhledem čemu následující věci slouží, spíš z pod podlahy). Dostalo se mi do ruky DVDčko s dokumentem o nových stíhacích letounech a formách vzdušného boje. Jak jsem tak naň koukal, tak jsem nestačil valit bulvy, co všechno ta krásně vypadající éra dokážou. Poté jsem si ještě, dík navozené vojenské náladě, pustil pár videí se speciálními oddíly různých armád a i zde jsem byl překvapen tím, co ti lidé zvládají. Tedy, abych byl konkrétnější, Američani si potrpí na pokročilé technologie a už snad i jejich pušky mezi sebou bezdrátově komunikují a Rusáci na sobě zase nechávají rozbíjet kameny, rapují a tváří se jako drsní hoši. A na závěr jsem si vzpomněl na "naše hochy" ze 6. skupiny speciálních sil Prostějov. Taky jsou moc šikovní, ale zatímco příslušníků ruských Spetznaz je skorem 50 000 tisíc, našich speciálů jest sotva stovka…
A v tomto okamžiku mi začala tuhnout krev v žilách. Američani jsou v této době jediným státem, který si může dovolit vyvinout zcela samostatně letadlo včetně užitých technologií (jak nám ostatně ukázali na Raptoru a ukazují na Lightingu). Oni ti páni z Kolumbovy Indie tak nějak, co se zbrojení týče, vůbec hrají jinou ligu než zbytek světa. A dokonce pod taktovkou pana Bushe, který občas přistupuje k mezinárodní politice jako jeho krajan Buffallo Bill, vydávají na válčení čím dál více peněz a vesele svoje technologie exportují a to i do zemí třetího světa. A Rusové? Tahle skupina začíná čím dál tím víc připomínat bandu rozmazlených děcek. Oni si totiž, už od konce druhé světové války, o sobě rádi myslí, že jsou první, teda maximálně jeden a půltou světovou velmocí. A polovina z nich si ani neuvědomila to krátké demokratické intermezzo mezi pádem komunismu a érou Putina. Jsou totiž zvyklí, že jediná možnost, jak by jejich stát mohl fungovat, je totalita a chtěli by z tohoto systému vytvořit jeden ze svých vývozních artiklů. Samozřejmě znovu s nimi v čele. A tady nastává prostor pro současnou geopolitickou třenici ve Střední Evropě.
Rusové byli totiž zvyklí ovládat dosti značnou část Evropského prostoru a stejně jako je to pro nás nyní veskrze nepěkná vzpomínka a jedno z národních traumat, tak pro ně to byl čas národní velikosti a navíc, krom slavné doby komunismu to bylo také období "funkčního panslavismu". A k tomu by se logicky rádi vrátili. A tak se Rusko snaží upevnit svou mocenskou pozici ve střední Evropě pomocí ekonomicko - politických a již nyní jsou státem podporovaní ruští oligarchové klíčovými hráči v několika středoevropských firemních trustech. A do této situace se objeví plán Američanů postavit v cílových zemích ruského snažení svá vojenská zařízení.
Jeden by snad i řekl, že se starému ruskému medvědovi ani nejde moc divit, že si hlídá svoji jeskyni, ale přeci jen se již sedmnáct let snaží vystupovat jako demokratická země ctící samostatnost a právo na sebeurčení jednotlivých zemí tedy pokud nejste Čečenec…). Potom ovšem ty drobné nehody, jako, že den po podpisu smlouvy o radaru dojde k technickým potížím na ropovodu Družba a drasticky se omezí dodávky ropy do ČR jen proto, aby byly týden po podpisu a téměř okamžitě po žádosti pana premiéra Putina odstraněny působí buď směšně, nebo varovně a to, že vrcholný představitel ruské legislativy vůbec zkouší vyhrožovat zaměřením raket na "problematické" státy je vyloženě projev buď diletantismu, nebo cíleného pošlapávání demokratických principů. Vzhledem k takovým událostem, jako byly ruské prezidentské volby si myslím můžeme všichni domyslet, co bylo myšleno…
A proto si myslím, že pakliže si už musíme, jako malý stát vybrat sféru geopolitického vlivu, do které chceme patřit (tedy pokud nechceme, aby nám tuhla krev v žilách při každém pomyšlení na ozbrojené síly světových agresorů), pak je pro nás pravá ta, ve které se sice budeme muset rozmýšlet, koho volit, budeme muset očekávat i jiné, než jen světlé zítřky a budeme zahlcováni kulturou povrchního konzumu, ale ve které si budeme moci postavit hlavu a neposlouchat na slovo naše silnější partnery. Nehledě nato, že doba, kdy Kreml dokázal účinně zasahovat proti nepříteli kdekoli na "své" polovině zeměkoule skončila nejpozději během války v Afghánistánu (1979 - 89), stejně jako ta, kdy měl technologicky co nabídnout. Proč tedy brát ohledy na partnera bývalého, který se navíc chová despoticky, když i on už si musí konečně uvědomit, že by měl spíše řešit svoje vnitrostátní problémy, než se soustředit na mezinárodní agresi.
A tak si říkám, že s trochou štěstí, až příště budu pozorovat výdobytky americké bojové technologie, tak to bude s pocitem, že jejich část se stará i o mou ochranu, protože, když si musím vybrat ze dvou zel, zvolím to, ve kterém se budu moci rozhodovat i nadále.

Vůl, kdys jmého obětiny je titul kamaráda

19. prosince 2007 v 22:14 | Letadlák
Kam se poděla úcta mezi přáteli, kde skončil respekt vůči rodičům, kantorům, dospělým? Stejně jako Petr třikrát zapřel Krista, tak i my sami sebe zapíráme vůči nim. Poprvé, když přítele zveme debilem, podruhé, když učitele srá.... a potřetí, potřetí snad nejhůře, když otce jmenujeme fotrem a matku šlapkou. Kristus musel zemřít a povstat z mrtvých, aby se k němu Petr vrátil. Je snad nutno tyto lidi ztratit, abychom se odhodlali chovat je alespoň trochu v úctě?
Zamysleme se, jak se jmenoval náš první kamarád, jak nás oslovovala paní učitelka v první třídě, kdy jsme si naposledy povídali s rodiči? Dokážeme si vzpomenout, dokážeme si vybavit, vedle koho jsme seděli v lavici, kdo byla naše školková láska?
Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že naše přátelství se uzavírají jen pro zábavu, když něco potřebujem, tak se bojíme žádat, protože sami o sobě víme, jak málo ostatním pomáháme... Čím jsem starší, tím menší okruh lidí považuji za své přátele. Také jsem se tak nějak naučil rozlišovat mezi slovy kamarád a přítel. Kamarádi se množí, přátel ubývá. Nevím, asi mám defektní charakter. Ale i kdyby mě opustil i ten poslední přítel, i kdyby poslední z kamarádů mi přibouch dveře před nosem, i kdybych na tom byl sebevíc mizerně, tak zde bude vždy jeden okruh lidí, který bude ochoten mě schovat před zlým světem pochovat v náručí svých citů. V tomto směru jsem totiž neuvěřitelně šťastným člověkem, mám rodinu. Kompletní a milující. A myslím ,že maminka si zasluhuje úctu za každé objetí, jež věnuje mé zkormoucené duši, že má přítelkyně si zaslouží můj nejhlubší vděk každým polibkem na mé obavou, či jakoukoli jinou bolestí zkřivené čelo, že tatínek by měl být obdivován již jen pro tu nezměrnou trpělivost co se mnou musí mít...
Již mnohkrát jsem chtěl své chování vůči nim změnit, začít se k nim chovat jak náleží, ale vždy zroskotám na útesech nízkého odhodlání... Jsem přesvědčen, že toto netrápí jen a pouze mně a tak jsem zatoužil se k tomu vyjádřit. I když vím, že to tu moc lidí nepročítá, tak bych vás chtěl poprosit, byste mi sem psali své názory. Děkuji.

Četl jsem noviny. Byl jsem rozpačitý... Voila můj názor

14. prosince 2007 v 12:32 | Letadlák
Tak jsem si zase jednou přečetl noviny... Nejsem si jist, zdali mi to dalo něco jiného, nežli pocit skepse a zklamání nad tím, co se to u nás v té naší malé zemičce zase událo. Když už jsme si zvykli, že se v porodnících hrají s miminky škatulata a že našim bankám padají servery pomalu stejně často, jako ony nám zvyšují poplatky ( i když samozřejmně nikdo nic nepodcenil a celý hypermoderní bankovní hardware podpořený bezchybným software pracoval naprosto dokonale. Ovšem až na tu malou chybičku, že kdo chtěl ve čtvrtek na svůj internetový účet u ČS, tak měl tak trošku smůlu...), tak nám naši páni politici, skoro jako by jim bylo líto, že se o nich tak nějak už skoro dva dny (!) nemluví naservírují nádherný návod na to, jak si při zadlužení bezpečně pohlídat záda - děkuji vám pane Fialo, až někdy budu mít půlmilionový dloužek, tak mi prosím rezervujte místečko ve sněmovně, někde poblíž Vás, mohli bychom si krásně v klidu, chráněni imunitou vyměňovat zkušenosti... A kdybychom se nějak nudili, všichni víme, jak může být taková schůze unavující, tak si můžeme ještě s panem Bursíkem, když už ho někdo zase z něčeho obviňuje, skočit na dovolenou, třeba za tím milionářem, jak on se to vlastně jmenoval, ten takový, co si utekl před zákonem na Seychely.. Ano, už to mám, to Krejčíř na nás tehdy ušil boudu! No, tak za ním a za teplem do Jihoafrické republiky, či kde se to vlastně teďko hřeje. Nebo, byla- li by nuda opravdu moc veliká, tak bychom se mohli pohrabat v minuosti kolegů z opozice a vykonstruovat si jen takovou malinkatou aféřičku. A snad bychom byli i úspěšnější, než Ti oškliváci a zlovolní ukrutníci co se snaží svými falešnými a nepodloženými obviněními poskvrnit ten nádherně čistý, v Perwollu praný, štít pana expremiéra. I když, jak to vidím já osobně, tak bychom si měli spíš lehnout na naše vlastní štíty a nechat se z té politiky vynést, někam na pohřebiště slavných bojovníků proti zlu a bezpráví.

Stávka kantorů

12. prosince 2007 v 9:33 | Letadlák
Jak naprostá většina z nás ví, dnes proběhla ona mohenkráte zmiňovaná, komentovaná a diskutovaná stávka učitelů. Z mediálního podání jsem nabyl přesvědčení, že kantoři stávkovali sobecky a hlavně kvůlivá zvýšení svých platů. Ošklivý kantor přidělává problémy chudince vládě. Ono mu totiž asi ruplo v bedně a tak se z jakýchsi důvodů rozhodl, že chce za to, že stráví sem tam nějaké dopoledne či odpoledne s žáky či příjemnou rozpravou s kolegy v kabinetě nad kávou víc peněz...
Jakožto studenta střední školy se mě tato problematika úzce dotýká a jako aspiranta na vysokoškolské studium věřím, že se mě ještě nějakou dobu dotýkat bude. Během oněch dvou třetin svého dosavadního života, co jsem strávil školní docházkou jsem si snad nikdy nevšiml že by nějaký učitel pobíral svůj plat, který je přeci vyšší, než jest republikový průměr za čas příjemně strávený nicneděláním. Ba naopak, jakožto školní sígr jsem měl tu čest převážně s pedagogy jimž tvář zdobil mírně neurotický až úštvaný výraz Asi takový, jaký každý normální člověk dostává když se na něj o polovině pracovní doby valí tuny práce a šéfa nenapadne nic lepšího, než se na něm pěkně povozit...
Nehledě na to, že považuji požadavek učitelů na zvýšení platů za oprávněný ( vždyť, srovnejme jej s platy pedagogů z námi tolik za vzor braných západních zemí - český kantor dopadá, jako chudák, co tak trochu závistivě pošilhává po krásných botách kolemjdoucího měšťáka), bych chtěl zmínit další příčiny dnešní stávky, které jsou pro mě osobně mnohem důležitější, než to, jestli si nějaký učitel dá na chleba šunku a do čaje cukr.
Předně je to fakt, že se posledních pět let snižuje počet peněz, které vláda uvolňuje pro školství - rozpočet naší školy se již od roku 2002 konstantně snižuje, inflaci a nárůstu cen energií navzdory... Ačkoli celorepubikově patříme mezi bohatší školy, začíná být nedostatek financí znát i z pohledu řadového studenta. Pomůcky zastarávají, interiér školy je ve stále horším stavu a dotace na školní akce se snižují... Já už zlepšení stavu určitě nezažiji...
Dále nesmíme zapomínat na otázku ohledně ministra školství. Samotný fakt, že tento resort fungoval bezmála tři měsíce samospádem, bez ministra je alarmující. Když se k tomu ještě přičte to, že se při udílení funkce ministra hledí na kompetence dotyčné osoby až druhotně, jelikož hlavní je příslušnost k té správné partiji, aby se náhodou neporušila mocenská rovnváha, zjišťujeme, že vládní priority rozhodně neleží v oblasti vzdělávání národa, což je pro mě, jako pro studenta velmi tristní poznatek.
Z mé strany je stávka učitelů naprosto logickým a opodstatněným vyústěním současné situace v českém školství a ačkoli ji jako student maturitního ročníku co potřebuje každou možnou vyučovací hodinu nevítám, plně ji respektuji a podporuji. Jen do nich a jen houšť.
 
 

Reklama
Reklama