Něco o mě

Sebereflexe

2. března 2009 v 23:34 | Letadlák
Tak jo, děcka. Je mi naprosto jasné, že už mi došly všechny myslitelné i nemyslitelné výmluvy a že jsem několikanásobně překročil i ty nejzažší hranice vaší trpělivosti a shovívavosti.
Ale, když on nepřichází žádný nápad, studna inspirace je jak kříženec mezi Saharou a Gobi a prstíky si vymyslely odbory...

Přesto ale, nemůžu, než se svěřit se svým malým zamyšlením. Jsou tomu totiž asi dva roky, co se rodina rozhodla pořídit moderní počítač a je tomu asi osm měsíců, co mám svůj vlastní notebook.
Sice ty ojedinělé chvilky nemám rád a snažím se je vykázat z hranic svého bytí, ale občas se to holt přihodí... Udá se mi sebereflexe. A právě v jednom z těchto případů jsem se jal zkoumat, jak moc skutečnosti uvedené v prvním odstavci hlavního textu ( vím, že je to nechutně krkolomná větná konstrukce, která přímo nabádá: "ztrať se ve mě." Laskavý čtenář má dvě možnosti: 1) odpustit mi ji, jelikož už je to chvilka, co jsem něco napsal anóbrž 2) pořídit si GPS a doufat, že bude konstelace družic dostatečně příhodná na to, aby ho bez obtíží provedla celým následujícím textem. Linky jsou kombinovaletné) změnily můj život. Bohužel musím přiznat, že po několikaminutovém zaváření svých mozkových závitů jsem objevil vskutku výstřední reálie.
Předně to byl asi fakt, že ještě před dvěma lety jsem měl sotva emailovou adresu, netušil jsem ani to, k čemu jsou takové věci jako ICQ, natož aby pro mne existovaly Miranda, QIP a jiné. Nechápal jsem rozdíl mezi WMP, BS playerem nebo třeba winampem a wma, avi, xvid, lol či afk bych považoval buď za sprostá slova v nějaké mě neznámé řeči či za nicneříkající shluky písmen.
Pak ovšem nastal zásadní přerod. Bratr se rozhodl, že nutně potřebuje počítač a skutečně se mu i podařilo si jeden poříd. A začaly se dít věci, během pár měsíců jsem už nepotřeboval s přáteli komunikovat osobně, na to jsem měl icq a abych se pobavil a občas vyventiloval nějakou tu svou tvůrčí síru ( kdo si myslí, že je to překlep, ať si projde archiv...), založil jsem si blog. Po vygooglení mého jména se již neobjevila jen a pouze prázdná stránka ( vůbec nezmiňuji to, že jsem začal rozumnět i takovýmto čestinuprznícím výrazům). Registroval jsem se na facebooku a začal hrát svou první (a i přes svou naprostou hanebnost v jiných směrech s povděkem podotýkám, že i poslední) online hru... S počítače se pomalu stával kamarád...
A pak, v červenci minulého roku přišla ta největší rána mému bezpočítačovému žití: vyzískal jsem svůj vlastní notebook. Sice to je už starší mašinka, ale o to více mne pohltila. Z obyčejného uživatele bezproblémově pracujícího zařízení jsem se postupně proměnil ve vylepšovatele, ladiče a opečovávatele. Nejdříve bylo třeba zjistit, co ten přístroj vlastně umí. To bylo dostatečně uspokojivé na to, abych se pustil do drobných hardwarových úprav. Následně bylo potřeba vyměnit okénka 98 za jejich XP verzi. Poprvé v životě jsem instaloval systém. S tím, jak přicházely různé problémy a záludnosti jsem se postupně dozvídal co to jsou registry, jaká je funkce POP3 či dll. Sžil jsem se s cmd a regedit, objevoval jsem krásy menu příkazu manage a nakonec začal zkoušet, jak to udělat, aby ta moje stařešinka alespoň trochu stíhala moderní dobu...
Každá z výše uvedených činností bere čas a sílu. Ještě před třemi lety jsem počítač k životu téměř nepotřeboval. Dnes se na počítači učím, bavím, odpočívám i pracuji. A když jsem já dopadl na takové dno virtuálního života po pouhých dvou letech, tak se snad ani neodvažuji ptát, jak to skončí s dětmi, co už vyrůstají u počítače. Například bratr mé přítelkyně ( 11 let), není-li déle, jak dva dny vpuštěn na počítač, stává se nevrlým, náladovým a hledá sebemenší příležitost, kdy by mohl alespoň nahlížet přes rameno.
Nyní zřejmě nezbývá, než se rozhodnout. Není to v jeho případě už náhodou nemoc? Je normální, že takhle mladý kluk, místo toho, aby někde venku dělal s kamarády věci, ze kterých by jeho rodičům vstávaly vlasy hrůzou sedí doma u počítače a hraje na něm hry a když zrovna není u něj, tak alespoň paří mobilní verze svých oblíbených "games" na té věci, co kdysi bývala telefonem? Je normální, že se už prakticky nedokáže bavit o ničem jiném, než na jakém je levelu a co už dokáže a co bude moci dělat, až bude výš? A konečně, abych opustil chudáka chlapce dříve, než na něm nezůstane nit suchá a střelil taky trochu do vlastních řad, je normální, že ve svých dvaceti letech trávím denně pět a více hodin na počítači místo toho, abych se na to vykašlal a šel si třeba zaběhat?

Ps: Asi v polovině psaní tohohle článku jsem si uvědomil, že tak činím zatímco je moje přítelkyně ve vaně, sama. A to si přitom během koupání tak ráda povídá...

Nezvládám!

19. ledna 2009 v 22:22 | Letadlák
Tak jsem zase přišel na docela dobrou výmluvu, proč se tady ALE VŮBEC NIC NEDĚJE a ještě chvilku dít nebude...
Zkouškový.
Dvě vejšky.
Fakt nevim, čí jsem.
A navíc je to poprvý a začínám mít tušení, že asi i naposled.
Po dvacátym únoru určitě něco napíšu. Slibuju.
Minimálně svoje zážitky.

A další elektronický balast

4. října 2008 v 22:55 | Letadlák
Tak se to zase přihodilo, je to neuvěřitelné ale navzdory asi padesáti různým předsevzetím, jak sem busdu pravdelně psát a čist si blogy ostatních a poctivě komentovat a vůbec, aktivně se účastnit života této elektronické pseudokomunity, vše selhalo a já tu skoro měsíc prakticky vůbec nebyl...
Přesto si ale dovoluji Vám zde předhodit další článek na své oblíbené téma, alias můj souboj s moderními technologiemi.
Nevím, zdali to víte, ale k pokračování svého studia jsem si vybral technický obor a tudíž by u mě jeden i mohl předpokládat alespoň elementární znalosti výpočetních technologií. Opak je ovšem, jak mě neustále přesvědčují i ty nejletmější kontakty těmito přístroji, pravdou. Když už jsem se konečně prokousal přes nastavení domácí sítě a připojil dva stařičké notebooky k internetu, operátor se rozhodl, že námi používaný modem je již zastaralý a nezvládl by jeho vylepšenou verzi "osmimegabitového" internetu a musí být vyměněn. Jistě si dovedete představit mé "drobné" rozladění, když jsem zjistil, že starý modem bude nahrazen moderní kombinací modemu a ethernet/WIFI routeru, pročež mi můj v té chvíly tři neděle starý router bude na nic...
Ale to nebylo ani zdaleka vše! Nová a zajisté neskutečně chytrá mašinka byla dodána s návodem k instalaci, podle kterého by i zprovoznila i cvičená vakomyš. Po půl hodiny trvající, úspěšné instalaci se mým žaludkem rozléval příjemně teplý pocit tvrdě vybojovaného úspěchu. Pak ale mašinka zahájila protiofenzívu. Její průzkumné oddíly tvořil problém s instalací WIFI sítě, těsně následován hlavním vojem, který představoval nezměrný a komplikovaný úkol nakonfigurovat ethernet porty.
Schrnuto a podtrženo, byly to Tři hodiny nezměrného myšlenkového a nervového vypětí, během nichž jsem dvakrát četl třicetistránkový manuál a dvakrát volal na centrum podpory - každý tento telefonát trval kolem třiceti minut, přičemž jsem z toho s operátorem mluvil asi tak deset, dohromady.
Pevně doufám, že jsem s konfigurací nových elektronických zařízení na nějakou dobu skončil...

Hády, hádky, hádečky

14. srpna 2008 v 22:29 | Letadlák
Nevím, jak to máte vy, ale můj partnerský život sestává téměř výhradně z hádek. Z hádek a tulení. Hádáme se naprosto kvůli všemu, posledně kvůli tomu, kdo a jakou si vezme nálepku zobrazující WALL - Eho. Byla to hádka velmi těžká, hrozila soubojem a použité zbraně byly občas i nečestné ( Tys ty nálepky ukradla z Abíčka svýho mladšího bratra?!), ale došlo se ke spravedlivému kompromisu (Já mám tu největší a nejhezčí a po ostatních je mi putna.), takže nastal smír.
Ale ne všechny hádky mají takto hladký průběh. Občas se přihodí, že obě soupeřící strany rozehrávají své bitvy i na více místech současně či dokonce místo klasického způsobu obrany ripostují protiútokem mnohem ničivějšího charakteru ( Otázka: Proč jsi nebyl u kadeřníka?, odpověď: Protožes nebyla u doktora, a teď mi řekni, proč si nešla Ty tam?)
A po těchto těžkokalibrážních hádkách musí samozřejmě nastat adekvátní mírové pohovory. Jelikož bychom nechtěli dopadnout jako diplomaté ve Versailles v roce 1919, tak k tomu přistupujeme vážně, zodpovědně a s ohromným smyslem pro spravedlnost. A právě zde přichází na řadu tulení. Avšak nepropadejte omylu, tulením ještě válka končit ani zdaleka nemusí! Každá ze zúčastněných stran si totiž ponechává otevřenou možnost náhlého zničujícího úderu - lochtání, jež ovšem s děsivou pravidelností vyvolává odvetu…
Nic naplat, i takto prodloužené zápasy končí. Ať již smírem smíchem či tulením, končí za spokojenosti obou stran s tím, že vyhrály. A tak to má být, žena musí mít šanci nabýt dojmu, že neprohrála, i když je vítězství muže zdrcující.

Policisté a informace

27. července 2008 v 21:39 | Letadlák
Tak a díky mé mobilnosti a spoustě času tady máme další článek. Dnes, díky slabé baterce to bude jen taková krátká rychlovka.
To byste lidé nevěřili, kolik je v Praze turistů, co si neví rady kudy kam. Tak například já právě teď dělám poradce na turistických informacích zřízených městskou policií na Praze 5, přesněji na Kinského náměstí a abych byl upřímný, tak jsem za svou dnešní devíti hodinovou službu radil turistům desetkrát, z toho sedmkrát, kde je lanovka nebo Pražský Hrad. A když se mě jednou zeptali, kde je Švýcarská ambasáda, tak jsem nešťastného turistu prostě musel odkázat na jiné informační stanoviště, protože na natolik oduševnělé dotazy zde prostě nejsme zařízeni.
Já chápu, že městská policie se snaží zřízením těchto informačních středisek rozšířít turistický komfort, ale k tomu, aby tato opravdu fungovala by bylo ještě potřeba je nějak odpovídajícně vybavit. Je totiž sice hezké, že máme úchvatný stolek, bohužel už ale nemáme nic, co by se naň dalo položit, dokonce máme jen jednu jedinou mapu, Prahy 5, Jestli má někdo jiné choutky, než tuto městskou část, tak si musí informace hledat jinde.
Ale abych zase jenom nekřivdil, obsluha stánku je milá a veskrze ochotná. Až do této doby jsem měl z policistů takový neurčitý strach a respekt, ale mohu vás ujistit, že po skončení práce zde zbude jen respekt. Oni, kromě toho, že se chovají nad očekávání profesionálně a vstřícně jsou totiž taky dosti příjemní lidé.
V celém tomto textu se snažím zakódovat následující ponaučení: Když si zrovna nebudete něčím jisti a uvidíte jakéhokoli příslušníka, nebojte se zeptat, i kdyby zrovna nedokáza pomoci, tak se bude minimálně snažit a to je prosím příjemné.
Jo a taky, když se vám ztratí peněženka nebo vám ukradnou kolo, tak to nehlašte, stejně je nikdo nehledá.

Prodloužení pauzy

13. července 2008 v 21:44 | Letadlák
Je to zlé, přátelé, jak se tak motám z jedné dovolené na druhou, tak mi ňáko vůbec nezbývá ni ždibec času sem psát.. Teď odjíždím ještě na týden do Krkonoš a pak, snad, možná, doufám... Ale rozhodně bych chtěl a dalo by se říct, že se i těšim, až sem dodám nějaký ten nový příspěveček!

Achichi ach, pause...

26. června 2008 v 22:08 | Letadlák
Mno, tak jsem do svého blogu psal zase asi milionkrát méně, než jsem měl v plánu a nezbývá mi než přiznat, že sem opravdu před svým odjezdem nestihnu dopsat těch několik skoro připravených článků.. Zítra brzo po poledni totiž odjíždím do Chotěbře na Festival fantazie... A už se tam mockyty mnogo těšíruju. Nicméně pro blog z toho vyplývá minimálně týdenní pauza.
Teda, ne že by tenhle článek měl nějakej ultra smysl, ale jen pro ty, co se teda jedou denně preventivně kliknou, až do příští soboty to určitě nebude mít cenu, tak šetřete myšku a pěkně si užívejte prázdnin.

Proč?

17. prosince 2007 v 6:58 | Letadlák
Ahoj Ty, co jsi se rozhodl, že věnuješ pár chvil čtením toho, co by jeden chtěl o sobě napsat. Díky Ti za Tvůj čas. Pevně doufám, že jej pak nebudeš muset považvat za ztracený. A třeba Ti tenhle text i něco dá a donutí Tě k zamyšlení...
Náladu, kterou nyní mám docela dobře vyjadřuje jedna píseň:













Stačí jen pohlédnout na titulky novin, či si poslechnout zprávy a člověk má najednou pocit, že je obklopen vraždami, podvody, krádežemi a všemožným jiným zlem. Následuje logická otázka: odkud se tu to zlo bere, vždyť já lidem neubližuju a ani nikdo koho znám úmyslně neškodí ostatním. Naše životy a vnímání světa jsou ovlivněny lidmi, které jsme nikdy neviděli, o nichž nic nevíme, či jen matně tušímě z doslechu, lidmi, které neznáme.
Proč, když jsem ji nikdy neviděl, mi způsobuje bolest, proč, když ji neznám, mě trápí, proč není tolerantnější, proč se nedokáže povznést? Kvalitu člověka neurčuje jen jeho náboženská orientace, svět se nedělí na ty hodné, co oslavují Ježíše a plebs těch ostatních, to bychom přiblížili křesťanství judaismu. Vždyť křesťanem se může stát každý, uvěří li, to židem se musíme narodit. Nebo jsme snad jako hinduisti rozděleni do kast?
Proč, nevěří, že je možnost změny, proč mi nedá šanci, proč mě hned odsuzuje? Na základě jediného faktu si utvořila Názor, s velkým N, protože to není jen její osobní náhled na věc (mě) ale přesvědčení, jímž, zřejmně aniž si to uvědomuje, působí utrpení.
Nemyslím, že bych měl přestat milovat jen proto, že se to snad v jisté společnosti nesluší a když je má láska navíc opětovaná... Žijeme ve dvacátém prvním století, z jakého důvodu musíme pokládat překážky do míst, kde se až do teď stkvěla jen nádherná rovná cesta? Z jakého důvodu musíme plakat ve chvíli, kdy bychom měli být veselí?
Nemyslím, že je úkolem víry chránit člověka před láskou k těm "špatným", násilně nutit ty, co věří aby se zamilovávali jen do sebe navzájem. Začíná to tím, že nevěřící jsou špatnými partnery pro život, poté se omezí i přátelství která by se s nimi mohla navazovat a nakonec i veškeré styky... Vždyť oni za to vlastně ani nestojí.
A najednou je tady to strašlivé slůvko, oni, slovíčko, co rozděluje svět na dvě části, na "my" a "oni", ti druzí, ti, co jsou špatní, méněcení, nedůležití. Kvůli "my a oni" se vedou války, každá sekta, všechny extrémismy používají toto dělení, k přesvědčení svých členů o vlastní důležitosti. Křesťanství již patnáct set let není sektou, podle mě nepotřebuje rozlišovat, mezi "námi a jimi" a může si dovolit ten luxus, spojit lidi v jedno a věřit, že snad všichni nakonec najdou tu správnou cestu. Upřímně, člověk by snad od nejrozšířenějšího světového náboženství i očekával jistou míru tolerance.
Tak, ať nás prosím nemučí, v čem může být těžké dát své kamarádce svolení k lásce, když už jsou si tak blízké, že ho ona požaduje? Či mohu požadovat alespoň tolik, aby si předtím, než odsoudí jejího partnera o něm něco zjistila?

hm, výslovnost?

12. prosince 2007 v 9:32 | Letadlák
Jen taká droboulinká poznámka k názvu mého blogu, slovo nickův není odvozeno z anglického jména Nick anóbrž z českého slova nicka. Mezi mnou a Nickem totiž není spojení žádné, ale nicka, to mi už něco říká.

Něco k začnutí

12. prosince 2007 v 9:31 | Letadlák
Do začátku bych zahltil všechny, co naprostým omylem skončí v těchto krajinách binárního pralesa několika nudnými informacemi o sobě.
Jsem ještě stále náctiletým studentem jednoho z pražských gymnásií, mám co jíst, co si oblíct na sebe a dost peněz na to, abych mohl, jak je ostatně zřejmé, vlastnit počítač. Jsem z úplné rodiny která má pozue své obvyklé a většinou naprosto malicherné problémy. Mám krásnou přítelkyni, kterou miluju a pár opravdu dobrých přátel. Čím víc se zamýšlím nad svým životem, tím víc jsem překvapen tím, jak klidnými sluncem mladého jara prosluněnými vodami dny mého bytí plynou.
Ačkoli za toto všechno děkuji Bohu, nejsem silným ve víře. Tápu, mám zavázané oči a strach, abych nebyl jako oni vyhnaní vinaři...
K mým dalším charakteristikám patří dokonalá neschopnost stran počítačů a láska ku všem druhům pohybů. A asi ještě pár dalších věcí, ale to nevim, jestli sem má cenu vpisovat.
Ti kdo byli ochotni si snad udělali nějaký povrchní obrázek o mé osobě a jestli jsem je hned do začátku neodradil, tak si třeba i přečtou to něco, co do tohoto veřejného deníčku s trochou štěstí a snahy i někdy vepíšu. Prozatím děkuji za Vaši pozornost
 
 

Reklama
Reklama