Textíky mé i přejaté

Alkavana - Události Zapomenutých časů

9. listopadu 2009 v 22:50 | Letadlák
Věz drahý čtenáři, že události popisované v tomto svitku patří do minulosti tak hluboké, že snad ani sami bohové nedokáží s určitostí říci, zda se skutečně staly či jsou jen výplodem fantazie potulných bardů. Prosím Tě proto o jistou shovívavost vůči historickým faktům zde zmiňovaným a zároveň Tě žádám, aby ses nenechal uvést v omyl zdánlivými podobnostmi s naším světem a jeho historií. Je totiž více než pravděpodobné, že jsou jen náhodné.

1. Zrození Člověka

Bylo to ještě dávno v Zapomenutých časech. Dlouho předtím, než byl položen základní kámen Modré pevnosti. Dokonce ještě před příchodem lidí a trpaslíků, v dobách, kdy trolové nebyli ničím víc, než zvířaty s potenciálem.
Tehdy zemi ovládali Draci a elfové, jako jejich výtvory a děti. Drakům patřila obloha a vysoká pohoří a nebylo ničím vyjímečným spatřit silné a pružné tělo některého z nich, jak protancovává oblohou. Elfové potom obývali hluboké hvozdy, které tehdy pokrývaly téměř celou plochu země, kterou dnes známe jako Kazmion. Byly to časy klidu a míru, kdy všechny Alkavanské rasy žily v míru a vzájemné symbióze. I když, jak dnes tvrdí ti nejstarší z elfů, nad křehkou rovnováhou vždy viselo zlověstné ostří Damoklova meče.
A konflikt skutečně přišel. Ve druhém tisíciletí po stvoření elfů Draky se Leviathani, příbuzní Draků a páni moří, rozhodli, že i jejich moc je dostatečná pro stvoření inteligentních bytostí. Začali tedy tvarovat tvora, který měl být vzhledem podobný elfu, ale dokonalejší. Pod mnohými neuvěřitelnými sliby nalákali do moří mnoho elfů a doufali, že se díky jejich studiu dokáží poučit z chyb svých bratránků. Nechtěli se ale vzdávat žádného svého životního prostoru, a tak svůj výtvor naučili dýchat vzduch. Skutečně tehdy vznikla nová rasa, na první pohled od elfů nerozeznatelná, ale silnější, zvídavější a přizpůsobivější. A první, koho Leviathani stvořili, dostal jméno Člověk a všem jemu podobným se říkalo lidé. Mladí lidé zpočátku dělali svým stvořitelům radost. Téměř okamžitě osídlili všechna pobřeží a díky své zvídavosti pronikali stále hlouběji do vnitrozemí. Také se ukázali jako velmi inteligentní a novým věcem se učili mnohem rychleji a snáze než-li Draky stvoření elfové. A tak se Leviathani Drakům vysmívali pro jejich neschopnost a pro nedokonalost jejich výtvorů.
Draci snášeli trpělivě smích svých bratránků, protože i oni byli v pokušení dát elfům vlastnosti, které Leviathani vetkli lidem, ale odolali, protože zjistili něco, o čem páni moří neměli ani tušení.
Uplynulo pouhých 300 let, když si stvořitelé Člověka jej nechali předvolat, aby se ho zeptali na úspěchy lidí. Jaké však bylo jejich překvapení, když se Člověk nedostavil. Namísto něj přišel někdo, kdo se vydával za jeho pra-pravnuka a dědičného krále všeho lidstva.
"To se nám chce Člověk, kterého jsme stvořili k obrazu svému, vysmát? Nestojíme mu snad My, jeho stvořitelé, ani za to, aby se s námi osobně setkal? Proč nám posílá tebe, abys za něj s námi jednal? Co může mít na práci důležitějšího než-li nás?"
Těmito a ještě mnohými jinými dotazy častovali Leviathani Člověkova dědice a dávali přitom okázale najevo své rozhořčení a zlost. Avšak on je trpělivě poslouchal a čekal, až se utiší. Když se tak stalo, odpověděl jim s velkou úctou a bázní.
"Ó mocní a velicí. Nikdo z lidí a nejméně ze všech
Člověk by si nedovolil Vámi opovrhovat nebo se Vám protivit. Přesto se ale můj pra-praděd nemohl dostavit osobně, jelikož je to již 210 let, co jsme ho pochovali."
Po této odpovědi nastalo v sále zaražené ticho.
"Cože? Člověk zemřel před více než dvěma sty lety? On žil pouhých devadesát let?"
"Jak "pouhých"?, otázal se vyslanec lidí, "90 let je požehnaný věk."
V té chvíli se překvapení Leviathanů změnilo v zuřivost.
"Co jsme udělali špatně? Jak to, že jsou lidé tak slabí a délka jejich života jen stěží předčí tu jepičí, když výtvor Draků, elfové, žijí snad stejně dlouho jako my?"
Nakonec, jak se to udává i v lepších společnostech, se mořští hadi svorně shodli na tom, že za jejich neúspěchem stojí Draci a že jednání těch proradných studenokrevných létajících krys si žádá pomstu.
"Proč nevyužít ty nepovedené nicky, lidi, a nepomstít se jimi svým povedeným bratránkům?", navrhl "jméno", jeden z nejstarších a nejprotřelejších Leviathanů. Ostatní nadšeně souhlasili a tak byl znovu předvolán Člověkův dědic.
"Tvá zpráva o nedostatku lidí nás velmi hluboce zarmoutila." promlouvali k němu. "Dokonce jsme uvažovali o vašem vyhlazení, abyste nemohli svou existencí špinit naše jméno. I přes vaše chyby jsme se ale rozhodli dát vám ještě jednu, poslední šanci. Dones nám, potomku Člověka, hlavu elfího krále. Potom budou lidé uznáni hodnými bytí. A co víc, abychom Ti dali pocítit naši bezmeznou štědrost a dobrotivost, slibujeme ti, že doneseš-li nám onu trofej, propustíme lidské plémě ze svých služeb a zbavíme ho veškerých jeho povinností a závazků vůči nám."
Vůdce lidí poslouchal své pány s obvyklou úctou, jen v obličeji stále více sinal a jeho běžně neutrální výraz se proměnil v odpornou ustrašeně-překvapenou grimasu. O bytostech zvaných elfové kolovaly mezi jeho lidem jen kusé pověsti a i ty popisovaly tvory, kterým je lepší se obloukem vyhnout. Zachoval si ale svou čest, poklonil se a beze slova odešel připravit svůj lid na válku.
Tak začala první válka Alkavany. Poprvé tehdy zvítězila rivalita, soupeřivost a závist nad zdravým rozumem. A protože se tak stalo ve sporu těch vůbec nejmocnějších bytostí, byla tato válka po mnohá pokolení zvána Velká.

2. Velká válka

Bylo to ještě dávno v Zapomenutých časech. Dlouho předtím, než byl položen základní kámen Modré pevnosti. V době, kdy lidstvo bylo ještě mladé a Člověk bylo jméno prvního z jejich rodu.
Krátce poté, co Leviathané vydali rozkaz zničit elfy, se lidé vydali na pochod. O elfech věděli pouze to, že žijí v hlubokých lesích, ve vnitrozemí. Zbytek byly jen babské povídačky a bázlivá šeptanda. Říkalo se totiž, že jsou spojeni s lesem, že cítí každou kapku rosy v mechu, vidí každou pavučinu nataženou mezi větvemi a slyší každého ptáka, který se svým zpěvem snaží přilákat samičku. Večer, u táborových ohňů také bylo slyšet staré stopaře a lovce, jak vypráví historky o elfech, které zahlédli na svých odvážných výpravách daleko od pobřeží. Mluvilo se o jejich zelenkavé kůži, hbitých tělech, špičatých uších a neuvěřitelné zručnosti. Elfa prý nikdo nenajde, když on sám nechce.
A lidé nechtěli elfy pouze nalézt. Oni je museli zničit, jinak hrozilo, že vrtkaví Leviathané zničí je samotné. A tak, jak postupovali dál a dál od svých domovů, nahoru, proti proudu řeky Nalzy, pálili hvozdy, kterými procházeli a čistili si krajinu tak, aby co nejvíce připomínala jejich milované moře.
Mohutný pohyb lidí samozřejmě neunikl elfí pozornosti. Dokud žili na pobřeží, byli lidé tolerováni, ale nyní, kdy ničili tisícileté lesy, pálili stromy, lovili zvěř a vyháněli ptactvo, se stali hrozbou. A elfové se rozhodli s touto hrozbou skoncovat a vytlačit drancéře nazpět k moři. Vyslali tedy poselstvo, které mělo za úkol přesvědčit lidi, aby upustili od své ničivé pouti. Vyjednavačů bylo 5 a velel jim Rinall. Když konečně dosáhli lidských ležení a na vlastní oči spatřili, co Člověkovi potomci provedli s jejich drahými hvozdy, v jejich srdcích se rozhořela nezměrná bolest. A tehdy Rinall rozhodl, že s lidmi se nedá vyjednávat, že jsou to ničitelé již od nejzažšího koutku duše. Po dvou týdnech pozorování lidského postupu, aniž by s nimi promluvili jediného slova či se alespoň nechali spatřit, se elfští průzkumníci vrátili do srdce Starého hvozdu a stanuli před panovníkem.
"Pane, zklamal jsem", pravil Rinall, "s lidmi není možno nalézt společné řeči. Jsou to bezduchá zvířata zrozená k ničení. I krysa má víc citů a i ta nejubožejší z lišek je schopná čestnějšího jednání, než ti nejlepší z nich."
A v tomto duchu vedli svou řeč i všichni ostatní z jeho skupiny. Není divu, že rozhořčení panovníka i shromážděného lidu povážlivě rostlo a ve chvíli, kdy se průzkumníci dostali k popisu lidských zločinů proti přirozenému řádu lesa, překročilo veškeré meze příčetnosti.
"Začněte vyrábět dlouhé luky a kopí, která používáme proti medvědům." řekl po dlouhé úvaze král. "Lidé musí být z našich lesů vyhnáni za každou cenu. Rozešlete všem elfským rodům zprávu, ať se připraví na válku."
A jak vládce elfů přikázal, tak se stalo. Dvě silné rasy se z donucení Mocných postavili proti sobě. Zpočátku se jednalo spíš o drobné potyčky s několika málo obětmi na obou stranách, ale s tím, jak oba protivníci zdokonalovali své zbraně i strategie, padlých přibývalo.
Válka byla vyrovnaná a trvala dlouho. Dokonce tak dlouho, že krátkověcí lidé zapomněli její prapůvodní příčinu a válčili již jen z nenávisti k elfům a aby pomstili své padlé předky. Stalo se tedy, že se znalostmi o existenci v té době již bájných Leviathanů a jejich role na konfliktu zmizely i veškeré naděje na smír.

3. Příchod zmutovaných

Bylo to dávno v Zapomenutých časech.Dlouho předtím, než byl položen základní kámen Modré pevnosti. V době, kdy spolu elfové a lidé nelítostně válčili a trolové se teprve měli vydat vstříc úsvitu svých dějin.
A právě tehdy, když bohové plakali nad mařením života na Alkavaně, Draci uzřeli, že Leviathané, znudění dlouhým trvání toho krvavého tyjátru, se o něj přestali zajímat. A rozhodli se tedy jednat. Po dlouhých hádkách a přích začali utvářet bytosti mající za úkol manipulovat vědomím nižších ras a zrazovat je od války. Bylo také rozhodnuto,
že těmto mutovaným, jak se jim brzy začalo říkat, bude vnuknuta dračí podstata, aby disponovali pamětí krve a doba potřebná k jejich přípravě se tak zkrátila na minimum.
Draci započali s přípravou 3 samic, aby byly schopné Dát život těmto prazvláštním bytostem. Rok trvalo, než mohly být ony samice vůbec oplodněny a další dva, než první z nich naplnila své hnízdo vejci. První samice tedy snesla po třech letech od počátku příprav 4 vejce a druhá dva měsíce na to další 2. Třetí neporodila. Trvalo celých 5 let, než na ní vůbec začaly být patrné známky gravidity a dalších čtvrt roku na to se jí z břicha prožrala 2 živá, zelená mláďata a dřív, než se kdokoli vzpamatoval, uletěla neznámo kam. Tato Dračice zemřela.
Drakům tedy zbylo šest vajec, z nichž se dvě ukázala býti mrtvými a jedno nepřežilo dodatečná zaříkávání. Zbylá tři se vylíhla v rozmezí jednoho měsíce v průběhu šestého roku od rozhodnutí poslat zmutované na svět a byla ihned rozdělena.
První, černé dráče si vzal do péče Ormak, starý modrý drak, který měl nejvíce zkušeností s lidmi a začal jej učit, jak zapadnout mezi potomky Člověka. Zbylá dvě, zlato-modrou dračici a rudé dráče, které se narodilo choré a nepředpokládalo se, že dožije dospělosti, se rozhodl na úděl elfů připravit Mirrmil Hnědý, jeden z otců lesního národa.
Po jednom stu a třiceti dvou letech, pouhém mžiknutí Dračího oka, zvládla, trochu překvapivě, všechna tři dráčata přeměnu v humanoidy a vydala se plnit svůj úkol. Sourozenci společně vyrazili k elfům a Renegát, jak se pro jeho odlišnou mentalitu podobnou spíš lidem a Leviathanům než drakům začalo říkat černému dráčeti, mezi lidi.
Jaké však bylo Renegátovo překvapení, když zjistil, jakým tempem lidé urychlují vše, co se kolem nich děje. Se svými jepičími životy se vypořádávali s časem úplně jiným způsobem než dlouhověcí. Byli mnohem kreativnější a odhodlanější zvládat i náročné věci v kratších časových intervalech, než si Draci a zmutovaní byť i jen dokázali představit. A elfové, aby s nimi ve válce dokázali držet krok, se jim museli přizpůsobit.
Stalo se tedy, že za oněch sto třicet dva krátkých let, kdy se Draci zabývali svým experimentem, se svět změnil natolik, že oni sami dostali strach, že mu již nerozumí. Lidé se začali učit kouzlům a připravovat tak elfy o jejich největší výhodu na bojišti. Ba co víc, potomci Člověka dokonce začali využívat divoké troly, obří humanoidní stvoření, jako bojová zvířata. Cvičili je a učili používat obrovské kyje, palice a sekery. Záhy Renegát hlásil, že viděl troly mluvit, dorozumívat se mezi sebou a s lidmi jednoduchými slovními obraty. Lidé cítili, že mají vítězství na dosah a byli hluší ke všem návrhům na smír. Elfům nezbývalo než se bránit. Průběh Velké války již nešel ovlivnit. Zmutovaní neuspěli a od té doby o nich legendy mlčí.

4. Lid pod horou

Bylo to dávno v Zapomenutých časech. Ještě před položením základního kamene Modré pevnosti. V době, kdy mělo lidstvo na dosah vítězství ve Velké válce a hrozilo, že elfí plémě bude vymýceno.

S úspěchy lidských a trolích armád a jejich postupem stále hlouběji do centra Hvozdu byli elfové tlačeni vstříc horským úbočím. Plánem Manlia, krále všeho lidstva a 54. potomka Člověka, bylo rozdrtit zbytky elfích vojů o horské štíty a navždy se tak zbavit té odporné špíny na krásné tváři Alkavany.
Elfové spatřovali jedinou možnost na záchranu v přechodu Dračích hor a útěku do neprozkoumaných území na jejich druhé straně. Byly vyslány čtyři skupiny po sedmi průzkumnících, aby našly schůdný průsmyk. Dvě skupiny se vrátily společně. Přesněji, zbytek z nich - misi přežilo z původních čtrnácti pouhých pět elfů a všichni se shodovali, že je počasí v horách příliš nehostinné a při delším pobytu pro elfy nezbytně smrtelné.
Ze zbývajících družin se jedna nevrátila vůbec a druhá k tomu neměla daleko. Poslední dva její členové napůl seděli, napůl leželi zhrouceni ve sněhu, příliš unavení z neustálého boje s ledovým živlem a smrt již pomalu otvírala svou náruč klidu a zapomnění, když skrze mlhu vyčerpání spatřili jakési obrysy humanoidních postav. Oba elfové s radostným vědomím, že je jejich druhové našli a že jsou zachráněni, upadli do bezvědomí. O to větší mělo být jejich překvapení a údiv poté, co se probrali.
"Hej, Drgu, koukni, co jsem to našel za zdechlotiny. Co myslíš, že jsou zač?" Pronesl první obrys, ze kterého se při bližším zkoumání vyklubala malá ale robustní bytost zahalená do mnohých kožešin a dlouhého vousu, který trčel zdánlivě přímo zpod ocelové helmice kryjící její hlavu.
"Vim já? Vypadají, jako by našince někdo natáhl mezi párem poníků. A koukni na ty jejich hnusný ksichty. Není divu, že tady zmrzli, když sou holí jak důlní červi." Dostalo se mu od Drga, jak se druhá navlas stejná bytost zřejmě jmenovala, nabroušené odpovědi. "Co s nima asi teď jako máme dělat?" pokračoval Drg ve svých nářcích. "Vsadím se, že budou těžký jak žok olova, ale když je tady necháme a někdo je najde, tak bude sprdunk. Tohle se prostě musí stát mě. Ale já ráno vstával a už jsem měl takovej divnej pocit... Pamatuješ, jak jsem Ti říkal, že mě loupe v kříži, co Zloto?" Obrátil se s vyčítavým výrazem na svého společníka.
Ten na něj krátce ukázal velké a trochu zažloutlé zuby v rychlém úsměvu. "Neremcej a čapni toho menšího. Uvidíš, jak na ně budou všichni mrkat, až je přitáhnem," říkal, zatímco přemýšlel, jak si dobře chytit své nově nabyté břemeno. Poté se ještě zamyslel a jen pro sebe si zamumlal. "A navíc, co my víme. Třebas z toho ještě něco kápne..."

Elfí hlídka strávila ve společnosti trpaslíků, jak si malý národ říkal, tři týdny a byl to bezesporu ten nejpodivnější čas jejich života. Probrali se totiž v malé komůrce vytesané do skály a osvětlené pouze lucernou. Jejich první myšlenka byla, že byli zajati lidmi, protože elfové z kamene nestaví. Jaký byl jejich údiv, když vešla ta snad nejpodivnější bytost, jakou kdy spatřili. Bylo to malé, vousaté, nepodobné ani člověku, natož elfovi a na otázku, kde že se nachází, to tvrdošíjně odpovídalo, že ve Městě pod Horou a že vše bude dobré. Kdyby měli o něco více sil a nebyly jim odebrány zbraně, byli by se elfové zřejmě pokusili probít na svobodu, ven z toho hnízda malých démonů. Ale v současné situaci se jen schoulili do rohu místnosti a doufali, že časy budoucí přinesou nějakou možnost úniku.
Trpaslíci naštěstí měli s elfy, jimiž byli naprosto fascinováni, velkou trpělivost a postupně je seznamovali s taji života pod horou. Elfové jim zase na oplátku vyprávěli o Velké válce, své historii, Dracích, trolech a lidech. Vše vyústilo v to, že když se zotavená elfí hlídka vracela zpět, doprovázela ji trpasličí delegace, aby předstoupila před elfího krále a nabídla mu výměnou za příslib části elfích území, budou-li dobyta zpět, spojenectví.
A tak se stal v pravdě zázrak. Ve chvíli, kdy elfům nezbývala již žádná naděje, otevřeli trpaslíci brány Města pod Horou a poskytli jim útočiště. Zároveň však tajně vyslali průzkumníky, aby zjistili i něco o lidech a v případě, že se to bude zdát výhodné, jim nabídli vydání elfů.
Avšak ani vládce elfů nelenil. Jasně cítil, že by s pomocí trpaslíků mohl obrátit vývoj války ve svůj prospěch. Začal tedy znovu burcovat svůj lid a naléhat na "malý národ", aby je podpořil a společně vytáhli rozdrtit ty odporné barbary.
Zhruba ve stejné době začali lidští průzkumníci svým nadřízeným hlásit jakési zmatené a nesmyslné informace. Po elfech se prý slehla zem, ba co víc, prý se po lesích pohybují skupinky jakýchsi podivných malých bytostí. Zprvu byly tyto zkazky ignorovány a přičítány na vrub únavě zvědů pohybujících se v nehostiném prostředí zimního předhůří. Nicméně postupem času začaly podobná pozorování hlásit i čelní voje a někdy kolem slunovratu již nebylo pochyb o tom, že se po Alkavaně pohybuje další, možná nepřátelská, rasa.
Tpaslíci se, vida že jsou odhaleni, rozhodli převzít iniciativu a lidi kontaktovat. A tak se tedy, týden poté, co slunce opustilo nadhlavník kozoroha, skupina deseti trpaslíků, pod vedením Hrondivira, vydala lidem v šanc, tvrdíce že mají pro vůdce lidí zprávy nezměrné důležitosti. Toto tvrzení, společně s jejich exotickým vzhledem, jim zajistilo velmi rychlou cestu až k veliteli pluku, který Hrondivira vyslechl a když vyrozuměl, že je ochoten se dohodnout na vydání elfů, rozhodl se je eskortovat do hlavního města na pobřeží.

Konečně, po více jak jednom tisíci let od počátku Velké války a témeř třicet čtyři století po stvoření elfů Draky, znala Alkavana všechny rasy, které po ní dnes chodí. U trpaslíků nikdy nikdo obstojně nevysvětlil jejich původ. Draci je brali jako znamení, že je osud všech pevně v rukou Bohů a jejich role jsou zanedbatelné, protože jejich čas a doba, kdy neomezeně vládli vzduchu a zemi, již skončily. Rozhodli se proto nadobro stáhnout do ústraní.

5. Modrá pevnost

Bylo to dávno v Zapomenutých časech. Krátce po té, co trpaslíci otevřeli brány Města pod Horou a vydali se zkoumat ostatní národy Alkavany. V době, kdy měla konečně skončit Velké válka. Tehdy byla založena Modrá pevnost, aby svou mocí a slávou podepřela vetchou konstrukci mladého míru.
Na konci první zimy po zmizení elfů dorazilo trpasličí poselstvo do Levidonu, hlavního města lidí, a předstoupilo před lidského krále s nabídkou vydání elfů výměnou za rozsáhlá území v předhůří Dračích hor, osvobození trpasličích obchodníků od cla na sto let dopředu a zmražení cen dřeva na stejnou dobu a upozorněním, že v případě trvajících neshod by se mohlo stát, že by se trpasličí bojovníci ve Velké válce přidali na stranu elfů a hrubou silou si vzali ještě mnohem víc.
Manlius zuřil a chtěl Hrondivira i s družinou poslat nazpět vpletené do kol, ale jeho rádce, jakýsi Ater Defector, jej přesvědčil, aby byl uvážlivý, nejdříve prozkoumal velikost hrozícího nebezpečí a až poté se uchýlil k rázným činům. I dali tedy, Manlius s Aterem, dohromady své vlastní poselstvo a příslibem dohody a dalších ústupků mu vykoupili právo vstupu do Města pod Horou.
Oficiálním úkolem družiny bylo doručit vládci trpaslíků mnohé dary od krále Manlia a stvrdit jimi čerstvě zrozené lidsko-trpasličí přátelství. Avšak velvyslanec skrýval v hlubokých záhybech svého roucha ještě cosi jiného, než oslavné proslovy a ódy. Byl to dopis. Psaný rukou Atera Defectora, opatřený Manliovou slavnostní pečetí a chráněný kouzly proti odhalení i otevření nepovolanou osobou. List byl adresován jakémusi Nasaru Runyovi, elfímu veliteli známému svou shovívavostí k lidem.
Před velvyslancem stál úkol velmi nelehký. Nedělal si pražádné iluze o tom, že by se mohl dostat do přímého kontaktu s elfy a tak si celou cestu lámal hlavu s tím, jak jim zprávu předat, aniž by vzbudil u trpaslíků podezření. Týden jízdy od Dračích hor již byl tak zoufalý, že předstíral nemoc, jen aby získal trochu času navíc. Přesto, když se před lidským poselstvem otevřely brány Města pod horou, byl vyřešení problému stejně blízko, jako v den, kdy opustili Levidon.
Trpaslíci, dobře si vědomi rizika, které s sebou lidská přítomnost ve Městě pod horou představovala, je ubytovaly blízko povrchu, asi osm pater nad ubikacemi elfů. Jejich vzájemný kontakt se zdál být naprosto vyloučen. Když ale lidský velvyslanec vešel do své komnaty a osaměl zde, ozval se za ním potichu hluboký hlas.
"Dobrý den, pane. Nelekejte se prosím."
V té chvíli by se ve velvyslanci krve nedořezal. Prudce se otočil a sáhl po dýce, když zjistil, že vetřelec, nenápadný elf střední postavy s oříškovými vlasy je neozbrojený a zvedá ruce ve smířlivém gestu.
"Co tady pohledáváte? Jak jste se sem dostal?" Ptal se velvyslanec, zatímco se snažil zklidnit tlukot svého srdce a získat nazpět alespoň něco ze svého běžného důstojného vzezření.
"Jmenuji se Nasar a věřím, že mi máte předat dopis od svého krále."Řekl elf s úsměvem. "Tušil jsem, že by předání mohlo být problémové a tak jsem raději zařídil několik věcí dopředu. Trpaslíci naštěstí mají o našich magických schopnostech jen přinejlepším velmi povšechnou představu..."
Velvyslanec se během Nasarovy řeči vůbec nezmohl na slovo. "Jak je vůbec možné, že o tom dopisu víte? Bylo mi řečeno, že kromě mne zná pravý účel naší návštěvy zde pouze král a Ater?" Ptal se a měřil si elfa podezíravým pohledem. Ten však neztratil nic ze svého klidu, dokonce se zdálo, jako by se usmíval ještě o něco šířeji.
"Mezi lidmi i mezi elfy," odpovídal vlídně, " existují jisté frakce, které se již delší dobu snaží o vzájemnou spolupráci a nalezení mírového rozřešení našich sporů. Já i Ater zastáváme v těchto frakcích relativně významná místa a máme mezi sebou několik komunikačních kanálů. Zadrž, vím co chceš říct." Vyhrkl Nasar rychle, vida že ho chce velvyslanec přerušit. " Nejedná se o zradu, oba naši králové o našich aktivitách vědí a tiše je tolerují. Spatřují v nich svá zadní vrátka pro nečekané zvraty ve válce.
"Počkej, přeci jenom Tě přeruším," pronesl hloubavým tónem velvyslanec. "Proč prosím Tě, elfové nezkusili svá - jak Ty říkáš - zadní vrátka použít loni, když bezprostředně hrozila vaše porážka a snad i vyhubení?"
"Opravdu si myslíš, že je pozice krále Manlia natolik pevná, aby si mohl bez následků dovolit stáhnout svá vojska z vyhrané války a umožnit tak odvěkému nepříteli přežít?" pozvedl Nasar tázavě obočí. "Ne, není," odpověděl si sám,"kdyby se o to byť jen pokusil, byl by svržen a my bychom byli zničeni tak jako tak. Ale nyní, s příchodem trpaslíků, by bylo možné ustanovit jakousi rovnováhu. Ne nijak pevnou, ale momentálně je to naše nejlepší šance na mír..."

"Mír?" Otázal se velvyslanec překvapeně. "Jaká rovnováha? Jak jí chcete dosáhnout?"
"Nyní," pokračoval Nasar ve vysvětlování, " nastala situace, kdy žádná ze čtyř ras nemůže vyhrát válku bez pomoci alespoň jedné další. Trpaslíci zatím neví téměř nic o strategii boje na povrchu a vůbec o struktuře hořejšího světa, my jsme vyčerpaní z neustálého boje a již nedokážeme nést břemeno války a co jsem slyšel, tak vy máte problémy s troly, kteří se bouří a snaží osamostatnit. A trolové... Jsou neskutečně silní, ale naštěstí ještě stále příliš mladí a nezkušení, než aby dokázali vést válku."
"A právě díky tomuto, když se nám dvěma podaří uzavřít dohodu o neútočení a nenavázání spolupráce s trpaslíky, nebude jiná možnost, než vyhlásit všeobecný klid zbraní. A nevím jak Ty, ale já osobně, ač patřím k těm mladším a čas míru jsem nikdy nezažil, rozhodně bych tuto změnu uvítal. Každopádně, dopis, který jsi s sebou přivezl, by měl obsahovat právě tuto dohodu, v lidském a elfím překladu, stvrzenou podpisem krále Manlia. Já jej nyní otevřu, společně jej prostudujeme a až obě kopie podepíši, tak se s nimi vydám ke svému panovníku, aby je také mohl stvrdit. Poté se sem dle okolností, nejpozději však večer před Tvým odjezdem vrátím s oběma kopiemi kontrasignovanými králem Eliarem. Ve chvíli, kdy svým podpisem dosvědčíš, že smlouva námi nebyla nijak změněna, vstoupí v platnost a poprvé v posledních patnácti stech letech nebudou lidé a elfové spolu ve válce."
Lidský velvyslanec poslouchal s notně zmateným výrazem. Během deseti minut mu zde jakýsi elf zdemoloval většinu životních jistot. Ještě několik okamžiků poté, co Nasar domluvil, stál jako opařený, ale pak uvážlivě pokýval hlavou. "Jestli mluvíš pravdu a list obsahuje, to co jsi zde právě načrtnul, měli bychom se dát do práce, čeká nás dlouhá noc."
Nasar se usmál a dopis otevřel. Tehdy to bylo snad poprvé, kdy si potomek Člověka a elfa spolu sedli k jednomu stolu sledujíce společné zájmy.

V následujících dnech se stalo přesně to, co Nasar předpověděl. Celé dva měsíce se lidské poselstvo těšilo z pohostinosti trpaslíků. Přesto když se po mnohých ujištěních o vzájemné spolupráci a přátelství lidé vraceli zpět do Levidonu, byla ve velvyslancových zavazadlech uložena smlouva, která měla lidsko-trpasličí vztahy velmi ochladit.
Co se stalo poté, je vlastně již začátkem příběhu o Modré pevnosti. Těsně předtím, než mělo dojít k vydání elfů do lidských rukou, opustil elfí národ podzemí s tím, že si zkusí svá území nazpět vybojovat sám. Avšak k velkému překvapení trpaslíků postupujícím elfům nestál nikdo v cestě. Veškeré lidské voje se stáhli přibližně do poloviny cesty mezi Dračí hory a oceán. Než se stačil národ z pod hory vzpamatovat, stála před jejich branami zcela nová delegace, složená z lidí, elfů a dokonce i trolů. Její návrh byl jasný: v nejzažším výběžku Dračích hor, v místě, kde se tyto potkávají s elfími hvozdy a bažinou, která byla pro jejich svobodný život vyčleněna trolům, bude postavena pevnost, v níž budou mít zastoupení všechny čtyři rasy a která nebude spadat pod pravomoc žádného z králů. Trpaslíci nedostali možnost oponovat a stavba citadely započala pět měsíců nato.

Toto je tedy legenda o původu ras a Velké válce, nejděsivějším a nejdéle trvajícím konfliktu v historii Alkavany. Kdo chceš, můžeš věřit šeptání větru v srdci Sinlindalu a zkoumat podivné útvary z modrého kamení v bažinách za branami Ghaf ghulu, Vy ostatní v tomto příběhu zkuste alespoň nalézt ponaučení a není-li vám libo ani to, můžete se vysmát autorovi pro jeho neumělost a neobratný jazyk.

Téma

6. dubna 2009 v 10:46 | Letadlák
Přátelé, zase se sešel měsíc s měsícem a já se dostal k tomu něco malého sem přihodit.

Ach jo, právě jsem smazal už druhý odstavec textu, ve kterém jsem se snažil o nějakou myšlenku, inteligentní seberealizaci a interakci mezi mnou a čtenářem. Evidentně v tom nejsem nijak dobrý.
Hurá zpět. Ať žijí naprosto prapodivné výlevy. Proč se patlat s tématem, když se mohu schovat pod křídla moderny? Teda, ne moderny, pardon pane Apollinnaire, Vás samozřejmě musím vzít na milost. Ve volném čase napíši Alkoholy. Třeba to bude stejně snadné, jako je konzumovat. A zase jsem odběhl od tématu. Teda, jakého tématu? Vždyť ještě žádné nemám, Nevadí. Show must go on. Ale, abych se vrátil. Připadám si jak na řetízkáči. Zapnutém a rotujícím nejvyšší možnou rychlostí. Bohužel smysl tohoto textu drží potměšilý cirkusák s cigaretou v ruce a dírou na kalhotách, který se ležérně opírá o středový sloup. A hulí jak tovární komín. Strašně mě to štve. Teda ne, že by mně nějak vadilo, že si ničí plíce. Já tu mám čerstvého vzduchu dost a dost, ale to, jak je tam jen tak v klidu, kouká na mně, lehce se usmívá a šlukuje, zatímco já tady zvracim, mě neuvěřitelně pobuřuje. Intelektuál nebo magor by řekli irituje. Ještě by to mohl pronést asi i anglo, franko či jakýsi jinojazykomil. Mohl by mi někdo vysvětlit, proč to sem pletu? Ještě lépe, mohli byste mi poradit, jak z této ošklivé smyčky ven? Na jednu stranu bych se rád dostal k tomu tématu, co ho má ten prachbídný chlap tak necitlivě srolované v ruce a na druhou se mi líbí, jak se to tu všechno točí… Začínám křičet, "Vypni ten kolotoč a vrať mi moji myšlenku. Neřechtej se. Nekuř a nech mě být. Chci své téma, chci zpět smysl toho všeho." Je to nefér. On tam pořád jen stojí a kouká a kouří a zvysoka na mě kašle.
No nic. Příště, snad to vyjde.

Brouk brouká a roztoč vrtá. Není co, není proč.

9. března 2009 v 12:35 | Letadlák
Šílím, bílím, střílím, pílím, teda nepílím, jsem líný. Co si vybrat, když je v nabídce jen chytání lelků či konfrontace s vlastní neschopností?
No ano. Ne, nikdy, ani v nejmenším. Smysl a nesmysl. Vylezl bez rozmyslu, na rozkvetlou třešeň. Co se děje? Kam to spěje? Nic, vůbec nic. Krize krizuje, fáze fázuje a měsíc dorůstá. LHC pracuje a vesmír neskončil. Co dělat s prací, když už je jí příliš mnoho? Vykašlat se na ni. Zůstat ležet nebo bojovat? S kým a proti komu? Nikoho nemít nebo znát všechny? Vařit, pařit či odpočívat a jen tak na posteli zívat a cenit zuby na okolní svět? Jen se boj, parchante. Pes, který štěká nekouše.
Jsem u pramene a žízní hynu. Kdo nezná, ať udělá čárku. Jestli jich bude víc jak pět, uspořádáme hon na lišku. Proč vědět, když nevědomost je tak sladká? Kdo nic nemá, nic neztratí. Čím výš vystoupáš, tím déle budeš padat.
Otoč list. Nemůžeš? Monitor že prý nemá stránky? Tak proč čteš zrovna toto a ne něco přínosného? Proč lidi baví hrabat se v tunách a megatunách a gigatunách a teratunách síťového odpadu? Kilogram je předponově nenásobitelná jednotka. Předponově je patvar. Proč se zaobírat naprosto odpadními výlevy, které stejně píší jen chorobní egocentrici trpící iluzí, že někoho zajímají, když je za rohem knihovna? Proč pít vodu, když je kořalky dost pro všechny? Z alkoholu bolí hlava. To z přemýšlení taky. Obojí nás může vzít do nových realit a našich vlastních světů. O co je ethanol horší než elektrochemické impulzy mozku? Musí se solit, sůl zabraňuje křečím a zlepšuje přenos nervových vruchů, naopak také možno, jak je libo.
Je den jako stvořený pro banánové rybičky. Kdo chce vidětvíc, ať se vydá na cestu. Nebo můžeš život zasvětit lásce, proměnit se a jít si povídat s křovím, třeba Ti pak i moře uhne z cesty. A až napíšeš Korintským tak vyrob krakatit a ukliď se do úvalu. Žiju si svůj život v zajetí jedniček a nul. Papír je skutečný. Dedalovi nikdy nenarostla křídla. Proč kódovat dle barev, když máme kybernetiku?Co se děje se světem za námi, když se otočíme? Jde na kafe a pak se rychle vrací zpátky, když se rozhodneme upřít na něj své zraky. Zkuste se někdy rychle podívat přes rameno, uvidíte, že bude chvilku celý rozmazaný jak bude utíkat tam, kde má být. Strach není nutný, ani tohle není z mé hlavy. Ach Isabelle. V jaké chvíli slova splynou do nepřehledné změti a z textu se stane blábol? Promiňte, od devatenáctého století jsou výrazy jako blábol, paskvil, čmáranice, hrůza, děs a až nepříjemně mnoho dalších pro popis uměleckých děl nepřijatelné. Nyní máme dadaismus, modernu, postmodernu, surrealismus, popart - dobrý den pane Knížáku, vaše skládka se mi velmi líbila, a samozřejmě abstrakci. Jen je to čím dál těžší. Ještě před nedávnem ( z historického hlediska) stačilo třeba usnout před kamerou. Dnes už musíte nechat malovat svoje sotva narozené děti. Může se kdokoli stát umělcem už v prenatálním období? Pokryjeme matčino břicho barvou a jemně na něj přitlačíme plátno. Když dítě kopne, bude barva sytější. Zamluvte nám Louvre, Uffizi nestačí. Nebo, co takhle vymyslet třeba postdadaismus? Psal kdysi někdo o tahání náhodných slov z pytlíku? Já bych navrhoval vzít slavnou knihu, třebas tu vůbec nejznámější, Bibli (věřící prominou) a nechat na ní tak půl roku pracovat Google Translate (TM). Desatero by pak nepoznal ani Mojžíš. V žitě nic nechytíš, ale pan Černý nám umožil lézt lidem do zadku, doslovně (pozn. autora: neurážej zbytečně svoji inteligenci a nehledej zde odkaz na Entropu).

Viděl jsi někdy svou starou matku
ve chvíli, kdy ti odestýlá postel,
zastrkuje, napíná, urovnává a hladí prostěradlo,
aby tam nebyla ani jediná tlačící vráska?
Její dech, pohyb její ruky i dlaně
je tak láskyplný,
že jako minulý hasí dosud požár v Persepoli
a jako přítomný utišil už nějakou budoucí bouři
na čínském nebo jiném dosud neznámém moři...

Kdo zná drží pysk, kdo ne, napište prosím, ne to je vtip, tentokát rozhodně neprosím, udělej jak je libo nebo jak dokážeš, jak na vás tento text působí a jaký byl věk a národnost autora. Nebo alespoň z jakého si myslíte, že pocházel kontinentu. Šance jedna k pěti není nijak špatná. Je minimálně vyšší než ta, že nikdy nezažijete autonehodu. A to se vyplatí. Kdo použije google, tomu jeho vlastní myš ukousne ruku.
A jsme zpět u egocentrismu. Představení musí pokračovat, přepudrujte Elinu a nápověda bude mluvit trochu víc nahlas. Nesmrtelná smrt. Co mi dává právo předpokládat, že se vůbec někdo odhodlá číst TOHLE? A proč nejsem schopen objektivně vidět pravděpodobnost toho, že by se zde někdo zdržel natolik dlouho, aby napsal komentář, když já sám to téměř nikdy nedělám? Celý vesmír se točí kol mého pupku a Kopernik s Keplerem byli jen hovada co obrátili mikroskop špatnym koncem nahoru. Existuje vlbec klíč ke dveřím? A co by jeden řekl na takové nebe na zemi? Co když je svět jen špatnou stranou nahoru? A co je na temné straně měsíce? To už vlastně víme. Nic, vůbec nic. A jak dlouho nás to hryzalo. Dokonce ani ten hloupý MAT 1 tam nebyl a chudák Floyd je bez práce. Jak označit tenhle text bez použití těch neskutečně otřepaných spojení typu slovní průjem, zvracet písmena či chcát věty? Proč si každý, kdo je napíše připadá originální? Začíná se to zvrhávat. Vulgarismy sem nepatří. Asi by se třaba i dalo sáhnout do druhé kapsy a zveřejnit dalších pár drobtů z pod stolu své existence, která mi připadne mnohem stěžejněší, než vaše vlastní, což je, jak ve vašem zájmu doufám, oboustrané,ale já se budu krotit a řeknu konec.

K
O
N
E
C
.

Zmatení

30. října 2008 v 0:17 | Letadlák
Milí přátelé, toto (bohužel a hanba mi) není ani tak nový článek jako takový, jako že jsem spíše zmaten tím, co se děje s mým počítadlem. Byl jsem zvyklý na svůj krásný průměr 4 návštěv denně a (teď si trochu fandím) cca 40 týdně a najednou, nestačím valit bulvy, jen za dnešek sem zavítalo více, než 20 lidí... Už skoro i začínám podezírat ten mírumilovný rámeček dole pod menu, že si ze mně dělá legraci.
A nebo snad... Hm, myslím, že jsem na to právě kápnul. Na mé stránce se usídlili skřítci navštěvníčci. Jestli nevíte, kdo to je, předkládám Vám zde výňatek z Lexikónu tvorů interesantních a mysteriózních od madame Cachette Perduové.:
Je obecně uznáváno, že skřítek návštěvníček je potomkem skřítka neťáčka, který toho má zase velmi mnoho společného s takzvaným šotkem výpočťákem, jenž by poprvé spatřen roku 1946 jak schovává děrované tabulky tehdejším výpočetním technikům u ENIACu.
Ale zpět k skřítku návštěvníčkovi. Tytam jsou ty doby, kdy byli skřítkci malé bytůstky v nepadnoucím oblečení a s neforemnou čapkou na hlavě. Je to již více, než 100 let, co bezmezná rozpínavost lidského druhu donutila všechny pohádkové bytosti, aby hledaly nové formy bytí. Nejdříve to zkoušely jak vlnění a my si jistě všichni alespoň z vyprávění pamatujeme špatně napsané a odeslané telegramy, šumění starých rádií a zhoršenou kvalitu původního televizního vysílání... Bohužel forma vln se zřejmně ukázala jako neperspektivní a tak se většina těchto bytostí začala porozhlížet po něčem jiném (zamyslete se nad chováním Vaší vlastní televize či radiopřijímače a zkuste přijít na to, proč mluvím pouze o většině). Ti co opustili formu vln prošli mnohými strastmi a překonali mnohá úskalí, až nakonec i oni našli svou zaslíbenou zemi.
Po roce 1970 už na světě neexistoval nikdo, kdo by věděl naprosto přesně, co se děje v jaké části počítače.
Co víc si tato stvoření mohla přát? Konečně nalezla způsob, jak přestat bojovat s lidskou povahou a tohou po novém a lepším, konečně nalezla způsob, jak ji využít ve svůj prospěch. Rovnováha mezi člověkem a vším supernaturálním byla nakonec po více než-li dvou tisíciletích bojů a vzájemných ústrků obnovena a dnes se s každým zdokonalením techiky, s každým novým bitem paměti zvětšuje i jejich životní prostor. A jen tak mimochodem, kdybyste hloubali nad tím, odkud se berou oni stále noví Trojští koně a jiná havěť sítě, tak vězte, že i skřítek, elf, šotek a mnoho dalších může mít kocovinu...
Ach, senilita již zcela evidentně zmáhá můj mozek, vždyť jsem chtěla mluvit o skřítcích navštěvníčcích, o těch malých potvůrkách z jedniček a nul, kteří se ve volném čase baví matením počítadel. (...)
Tak toto moji milí říká ke skřítkům návštěvníčkům madame Perdu. A já se Vás ptám, už jste někdy potkali nadpřirozenou bytost? Poznali jste ji? Či máte nějaké jiné vysvětlení toho, co se na těchto stránkách děje?

Ps: Tento článek jsem vinou sítě psal dvakrát. Je zcela evidentní, že se zde někdo bojí odhalení.

Ludwig Wittgenstein

18. srpna 2008 v 14:40 | Martin Isoz
( 26. 4. 1889 - 29. 4. 1951 )
Nevím, jak se to přihodilo, ale rozhodl jsem se napsat a vložit sem článek s filozofickým podtextem. Asi je to proto, aby jste měli během toho týdne, co tu nebudu co chroustat. Většinu svých vývodů stavím na závěrech analytického filosofa Ludwiga Wittgensteina, kterého vám tímto textem chci představit. Pro následující článek bude nejdůležitější odstavec o jeho teorii jazyka. Osobně bych Wittgensteina popsal jako Rakouského germanofilního filosofa, který, jak mi moje maločeská povaha nedovolí opomenout poznamenat byl nepřímo svázán i s naší vlastí. Vždyť krom toho, že se narodil ve Vídni, tehdejším hlavním městě Rakousko - Uherského mocnářství jehož součástí byla i naše zem, tak všem jistě známé ocelárny Poldi Kladno se jmenují po jeho mamince Leopoldině a mají ve znaku její portrét.
Ludwig Wittgenstein je představitelem Analytické filosofie, jednoho z hlavních proudů současné filosofie. Tento proud vznikl na počátku 20. století, kdy ho zakládali Gottlob Frege, Bertrand Russell a G. E. Moore a v jehož průběhu se v anglicky mluvících zemí stal natolik dominantním, že dnes je již jmenován i jako Anglosaská filosofie. Analytická filosofie není ani tak jednolitou filosofickou doktrínou jako spíš označením celkového náhledu a metody zkoumání. Přesto ale lze opisem charakterizovat její hlavní znaky jimiž jsou respekt ke zkušenostnímu poznání a přírodním vědám, důraz na formální logiku ( ne náhodou patřili někteří z jejích hlavních představitelů k matematické smetánce své doby..), precizní zkoumání přirozeného jazyka, který je dělen až na atomické věty a prohlášení, a zdrženlivost k metafyzice a ontologii.
Analytickou filosofii můžeme dělit na pět hlavních časových etap jimiž jsou Filosofie matematiky, Novorealismus, Novopozitivismus, Filosofie přirozeného jazyka a Postanalytická filosofie. Ludwig Wittgenstein byl zakladatelem dvou z těchto etap a to Novopozitivismu a Filosofie přirozeného jazyka.
Ludwig Wittgenstein se narodil 26. 4. 1889 ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí milionáře a průmyslového magnáta Karla Wittgensteina, který patřil k nejúspěšnějším podnikatelům Rakouska - Uherska. Jen tak pro zajímavost, jím nashromážděné jmění zajišťuje bezpracný život jeho potomkům dodnes. Bohužel krom toho, že byl Karl Wittgenstein vynikajícím průmyslníkem byl také chorobně náročným otcem, který se odmítal vzdát plánů, jež měl se svými syny. To vedlo k sebevraždě dvou z jeho pěti nejstarších synů. Po jejich smrti Karl vložil veškeré své naděje do nejmladšího Ludwiga, který na otcův příkaz studoval reálku v Linci, kde se ve školním roce 1904/ 1905 potkával na chodbách s mladým Hitlerem, a strojírenství v Berlíně. Poté Ludwig odjel do Anglie, kde se chtěl věnovat stavbě leteckých motorů. Zde se mu ale dostala do rukou kniha Bertranda Russella, Principy matematiky jež ho nebývale zaujala a tak na radu Gottloba Fregeho cestuje do Cambridge aby poznal jejího autora osobně.
Setkáním L. Wittgensteina s B. Russellem na podzim 1911 končí poslední Wittgensteinovy ambice na sestrojení proudového motoru a začíná jím jeho filozofická dráha. Wittgenstein se stává Russellovým žákem a jím ovlivněn začíná v roce 1913 psát knihu dnes známou jako Tractatus logico - philosophicus. Do jeho vzniku však vstupuje 1. Světová Válka, během níž se Wittgenstein aktivně zapojuje do bojů na východní frontě ( a je dokonce vyznamenán za statečnost ). Tato zkušenost logicky pozměňuje jeho náhled na filosofii a tak i když se po válce dokončený a vydaný Tractatus nese převážně ve znamení filozofie blízké Russellovi ( " každá věta musí buď bezprostředně zachycovat nějaký stav věcí, nebo být logickými operacemi na takovýto elementární výrok převoditelná") končí v duchu velmi nerussellovském ( " hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa" - odd. 5.6 a "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet" - odd. 7 ). Je to právě závěr Traktátu, který definitivně odsuzuje upotřebení jazyka v tradičná filosofii jako dále již neplatné a vymezuje novou etapu analytické filosofie, takzvaný novopozitivismus.
Po vydání Traktátu Wittgenstein studuje pedagogiku a začíná učit na základní škole v malé vesnici v Rakousku. Tato činnost ho ale duševně neuspokojuje a tak se v roce 1929 vrací do Cambridge a uchází se zde o místo profesora. 18. června 1929 se ve zkušební místnosti sešli Russell, Moore a Wittgenstein, aby se zde odehrálo rigorózo na základě traktátu. Situace, ke které došlo na konci přezkoušení krásně ilustruje schopnost vzájemného porozumnění moderních filosofů. Na konce debaty totiž Wittgenstein přistoupil k oběma zkoušejícím, poklepal jim po rameni a prohlásil: " Nic si z toho nedělejte, já vím, že tomu nikdy neporozumíte". A to se jednalo o tři názorově velmi blízké filozofy... Nicméně Wittgenstein místo dostal a deset let na to se i přes to, že měl mezery ve znalostech antické filosofie a projevoval až provokativní nezájem o veškerou hodnotnou literaturu stal Cambridgským profesorem. V této době měl také rozhodující vliv na tzv. Vídeňský kroužek, uskupení rakouských novopozitivistů.
Během druhé světové války pracuje v nemocnici v Newcastlu a po válce následuje další myšlenkový obrat. Wittgenstein opouští představu jazyka jako nálepky či značky přichycené na věcech a nastoluje teorii jazyka jako propletence několika her jež ovlivňuje činnost lidí. Podle pozdního Wittgensteina a jím definované Filosofie přirozeného jazyka vychází pojmenovávání z lidské praxe, z činností a životních forem, způsobů použití znaků, slov a vět je nepřeberně mnoho a tyto mohou implikací ovlivňovat domény jimiž byl ovlivněn jejich vznik. Této teorii dává Wittgenstein za vinu neschopnost arabských zemí přijmout západní demokratické zásady - společnost mluvící jedním jazykem nemůže přejmout způsoby společnosti s jazykem naprosto odlišným a zároveň nemůže svůj jazyk pružně přizpůsobit jazyku dominantní kultury... Vzniká začarovaný kruh.
Tyto své myšlenky utřiďuje mezi lety 1947 a 49 a připravuje se na vydání další knihy, kterou ale z důvodu nastupující rakoviny prostaty nedokáže dokončit. Tato kniha je vydána po jeho smrti pod názvem Philosophical Investigations.
Ludwig Wittgenstein umírá 29. 4. 1951 na rakovinu prostaty.
V českém překladu lze nalézt knihy Rozličné poznámky, Modrá a Hnědá kniha. Všechny tyto svazky jsou psány formou poznámek.
Chceme - li shrnout Wittgensteinovu filosofii, musíme od sebe zřetelně oddělit období Tractatu a Filosofických vyšetřování. V obdoví Tractatu , jež je také označováno jako ranný Wittgenstein autor udává směr novopozitivismu, odmítá poznání empirického, čímž se silně odklání od Russella a Frega, zavrhuje etickou rovinu jazyka a všechny etické teorie zachycující morální fakta. Přesto ale nezpochybňuje existenci či řešitelnost etických problémů. Poukazuje na to, že řešení tohoto problému lze vypozorovat pouze na tom, že tento problém zmizí. Ve svém ranném období Wittgenstein naprosto a dokonale odtrhává jazyk od života a definuje ho jako racionální a podléhající jen a pouze zákonům logiky ( viz vyšší citace Tractatu). Oproti tomu, po roce 47 otevírá Wittgenstein životu zadní vrátka a znovu mu přiznává vliv na jazyk. Celý Wittgensteinův filosofický život je perfektní ukázkou naprosto brilantního abstraktního myšlení. V roce 1921 stanovil vydáním Tractatu tezi, poté s touto tezí 26 let pracoval, abstraktizoval ji až se nakonec dostal k téměř dokonalé antitezi, která ale logicky vycházela z teze a v ničem si s ní neodporovala. Wittgenstein se totiž dostává pomocí formální logiky od Tractatu až k Philosophical Investigations a zatímco v Tractatu odtrhuje jazyk od života v Investigations mezi nimi potvrzuje implikační vztah.

Bagrista

9. srpna 2008 v 21:17 | Letadlák
Ahoj mého blogu čtenářové. Asi jste si již všimli, že jsem mírně pozměnil vzhled. Je to z důvodů uvedených v článku, který bude po vložení tohoto textu jako poslední na stránce. A jelikož byl jediným, kdo reagoval na mé dotazy Lioljundi, úprava proběhla dle jeho rad a přání. Tímto mu také děkuji.
Ale dost už bylo balastu, začněme s něčím jinčím.
Bagrista Štěpánek byl obyčejný dělňas, tady, abych byl naprosto a zcela upřímný, zas tolik obyčejný a všední nebyl. Doufám. Z výplaty totiž pokryl tak akorát nějaké ty své základní potřeby a chlast. Také míval rodinu. Míval, teď už se to zdá dávno. Od doby, kdy ho opustila manželka a děti už viděl dna příliš mnoha lahví na to, aby si pamatoval jejich tváře. Ale děti jsou už stejně velký a manželka má prej jinýho. Nevadí, hlavně, že nechce, aby platil alimenty. Na ty už by opravdu neměl.
Když byl mladší, zkoušel se léčit, ale Bohnický pavilon č. 33, ani primář Nešpor mu od touhy po flašce pomoct nedokázali. Jednou, je to asi pět let, už z toho byl skoro venku. Vydržel tři měsíce v Bohnicích a pak se dokonce přihlásil na Ondřejov do stacionáře. Tam ale šel jenom třikrát. Proč se denně trmácet přes celou Prahu, jen aby zabíjel čas s lidmi, co mu nemají co dát? Tak se na to vykašlal. Čistý byl ještě asi dva měsíce po své poslední návštěvě Ondřejova. A dokonce si znovu sehnal práci. Bohužel to šel oslavit.
Dneska ale nepije nijak moc, jen asi pět piv a nějakou tu krabici vína denně a taky si drží práci, není jako někteří ti, co se jen válí po parcích a před obchoďáky a celý dni propijou.
Stejně, aby k sobě byl upřímnej, musí přiznat, že jeden čas už to s nim bylo taky dost nahnutý. Ale pak potkal Kollára, který po šesti prochlastanejch a na ulici proválenejch letech nebyl už ničeho schopen. Dokonce skončil na vozíku, s prasklou břišní dutinou. Střeva mu lezla ven, játra a ledviny měl prakticky mimo provoz a intelektuálně se blížil hranici demence. Přesto, přese všechno žil, lze - li tuto existenci nazývat životem. To setkání ho nakoplo, ze dne na den drasticky omezil pití, začal se mýt a shánět se po výučním listě, byl totiž vyučený automechanik. Pak se šel zapsat na úřad práce. Měl nebývalé štěstí, už týden poté, co si obstaral kopii výučního listu se mu ozvala firma, která hledal dělníky na kopání kabelážních rýh. Plat nebyl nic moc, ale zase nabízeli místo na ubytovně. Štěpánek přijal.
Dva roky kopal příkopy pro kabely a během toho se mu podařilo udělat si rekvalifikační kurz. Podle papíru se stal bagristou. Dalšího půl roku nato seděl poprvé v bagru, spokojen.
Vše je relativní.

Co bylo i nebylo, žilo i nežilo, ale hlavně všechny bavilo

7. srpna 2008 v 19:35 | Letadlák
Má temná očekávání se dnes nevyplnila. V práci jsem se totiž opravdu nenudil. Jak jsem psal již před nějakým tím časem, dělám jazykového poradce na mobilním stanovišti Městské policie na Praze 5, na Andělu a dnes jsme měli vskutku zajímavý den. Nevěřili byste, co dokáže s nudou osmi hodin proseděných v autě udělat skupinka kradoucích cikáňat (alias mladých příslušníků jedné z našich významnějších menši.), jeden chycený zloděj, co se pokusí o útěk, nabouraný policajtský auto a topless mentálně slabá narkomanka z Náchoda…
Nechme ale pracovní záležitosti stranou. Já totiž chtěl psát hlavně o lidech, kteří tu okolo mě přes den procházejí. Ponejprve mi zřejmě nezbude, než se přiznat k lehké verzi voyerství, protože jsem je z hlubin policejního antonu celý den pozoroval. A s vámi bych se chtěl podělit o plody mého čumilství. Jsou - li hořké, sladké, či bez chuti se ovšem musíte rozhodnout sami. Já sám mám pocit, jako bych zasadit hrách a vyrostla mi zlatá jablka.
10:46
Přes přechod k nákupnímu domu Tesco zamířila tato skladba lidí: Jeden muž, evidentně bez domova, možné podroušení, jedna postarší dáma, důchodce, přibližně sedmdesát let, s psíkem, jedna nevkusně oblečená umělá blondýna s přítelem, který vypadá, že jí tak maximálně živí, je mu totiž hodně přes padesát. Jejich okolí tvoří dav lidí různého stupně normálnosti pro další vývoj událostí nepodstatných..
10:47
Dáma s psíkem došla k policejnímu antonu a odložila si zde svého psíka. Poté nám popřála pěkného dne a odešla na nákupy. Psík, malý, košťatového typu, evidentní pouliční směska, velmi mazlivý.
Nevkusně oblečená blondýna se líbá se svým živitelem a následně se loučí, ona zachází do nákupního centra, on jde na zastávku tramvaje.
Muž bez domova se přesouvá směrem ke Štefánikově ulici a mizí z dohledu pozorovatele.
10:52
Živitel nevkusně oblečené blondýny odjíždí tramvají číslo 10, směr Palackého náměstí.
11:18
Dáma se vrací z nákupů. Odvazuje psíka, děkuje strážnici a odchází směr Štefánikova. Posádka antonu žehrá nad odchodem mazlivého psíka.
12: 46
Muž bez domova se vrací k Andělu. Podroušení je již jisté a zřejmé. Strážnice volá záchytku..
12:53
Muž bez domova nečekaně vstává, rychle se vzdaluje ke stromu a zvrací na boty kolemjdoucímu muži svalnatého vzezření. muž svalnatého vzezření (dále jen svalnatec) nadává.
12:54
Muže bez domova definitivně upadá v bezvědomí.
Svalnatec stále nadává.
12:56
Nevkusně oblečená blondýna vychází z nákupní galerie a s výkřikem "Co se Ti stalo, Šmudlíčku?" se vrhá k nadávajícímu svalnatci.
Svalnatec líbá blondýnu a žádá na člověku bez domova náhradu škody. Strážnice mu toto rozmlouvá s tím, že stejně nemá šanci na úspěch. Svalnatec odporuje, zjišťuje iniciále člověka bez domova a rozhoduje se vyčkat příjezdu záchytné služby.
13:05
Přijíždí záchytka. Normálně v ní sedí dva policisté, jeden městský, druhý státní. Nyní z ní vystupují tři, s tím, že jeden jde překvapit ženu, která pracuje v obchodním centru Nový Smíchov.
Zkusil by bystrý čtenář uhádnout, kdo je naším tajemným policistou "navíc"? Přečetl by si ještě jednou, co se dnes v práci přihodilo zajímavého zamyslel se nad tím, nesedí - li na houpačce?
Děkuji.

TO

4. srpna 2008 v 9:21 | Letadlák
Ho hou, připojení stále funguje, takže si mohu psát, jak se mi zlíbí a také toho hodlám náležitě zneužívat. Jen by mě zajímalo, proč mi tak nějak nejde zkopírovat a jednoduše vložit do textového okna nového článku text napsaný ve wordu, proč se musim hrabat v html a upravovat ho, aby vypadal k světu, což mě, jako absolutnímu počítačovému negramotovi připadá jako průstup Amazonskou džunglí. Ale nevadí, hlavně, když se to dá nějak udělat…
Co sem napsat? Když už jsem se nějak rozepsal, tak by se také pomalu hodilo sem naroubovat nějaké to téma, jako například cosi jako toto, nebo tamto, či ono a proč ne zrovna tohle, vždyť by to nemělo dostávat přednost před tímto, protože to není o nic méně důležité než to, bez kterého by to toto nemohlo existovat, čímž ovšem toto podmiňuje užitelnost tohoto a tamtoho, o onom ani nemluvě. A kdybychom sem chtěli namíchat koktejl i z různých jich, nás, vás a všemožných jiných, tak to bychom se skutečně ztratili mezi pojmy, které by se určitě začali plést s dojmy a pak by se nám mohl vloudit pocit, že jsme zabloudili a abychom se vrátili k té analogii s Amazonií, tak cest je možných tolik, jako je pramenů téhle řeky, protože, co kdyby se ono zabývalo tímto a snažilo se stvořit tamto a kdyby se mu to povedlo, tak by tamto určitě mělo vliv na toto a to by se dotklo i nás, o vás se raději vůbec nezmiňuji, protože kdybyste vy zkusili udělat nedej bože to, tak by to zcela logicky zničilo snahy onoho, takže by tamto nevzniklo a bez tohoto bychom byli všichni v pytli, takže prosím raději seďte a nic nedělejte, jelikož ať uděláte cokoli, tak to špatně dopadne. Děkuji za pozornost a nashledanou.

A po čase znovu

2. srpna 2008 v 22:38 | Letadlák
Tak děcka, jistě jste se již divili, jak to, že po avizovaném průlomu v technologiích a slibu častějšího přispívání nastal mnohadenní odmlka. Vězte, že já za to nemohl. Ona totiž kybernetika podnikla protiúder a zneškodnila připojení k netu… A psát do šuplíku mě prostě nebaví. Ale nebojte se dvoj až trojčlenní davové návštěvníků téhle stránky. Úderná skupina kybernetiky byla odříznuta, pobita a protiútok byl odražen. Naopak já sám jsem své pozice posílil za cenu minimálních ztrát. Takže nyní jsem zde a píši další článek, hurá. A mám týdenní volno, hurá. A jedu k babičce, u který jsem od vánoc nebyl, hurá, hurá!! Už se mnoho moc těším. A aby to nebyl jen tak obyčejný pseudo deníkový zápisek, tak sem přihazuji ještě pár úryvků z cancáku, který jsme si s kamarády psali na čundru před dvěma lety. Jinak řečeno, Edáku vim, že sem občas zabloudíš, tak bys mohl vzpomínat J. Z loňskýho čundru něco přihodim, pakliže se mi ten cancák dostane do pařáty, je totiž o jednu prahu vedle.Abych následující textík nějak uved, v roce 2006 jsme se já a dva kámoši rozhodli, že vyrazíme na výlet do přírody, jinak řečeno taktéž čundr, vandr či potulka. Šli jsme z Nových Hradů na Soumarský Most. Trvalo nám to pět dní, pořádně jsme si to užili a vrátili se tak zaneřádění a smradlavý, že jsme měli strach, aby nás pustili do autobusu…
Ták děti, pohodlně se usaďte, vyprávění začíná.
14. 08. 06 - 19:06, první kemp, pod horou Vysoká, u Stropnického potoka v Novohradských Horách
Tomáš říká očekávaje v Nových Hradech: "No, ten první den (míněn náš) byl uplně supr tyjo. Sice jsme zmokli jako kráva, ale ještě nám neuplavala celta."
Tomášovo intermezzo: Jak Eda sám někde dál navrhuje, rád bych poupravil tuhle citaci: "Za těch pár dnů budem budem ještě rádi vzpomínat na tento den u budem si říkat: Jo, to jsme sice zmokli, ale tehdy jsme ještě měli celty, ty nám uplavaly až pak…"
Martin, po snědu müzlů, se chopil iniciace veda spisovnou řeč v optimistickém rázu. "… a teď vám ukážu, že jsme šli nejkratší cestou, pod mým vedením se zamyslíme, jek se bez problémů dostaneme k Stropnickému potoku, jak se drží ta mapa?"
Prosím kolegy v ohništi o případnou opravu citací.
Eda
Martin chová také puchýře, na levé noze Antonín a na pravé je to pak Zdenka. Brzy čekají mladé.
To byl první delší zápisek, který se v našem skromném cancáčku objevil. Nyní bych si dovolil skočit o nějaký ten den dále, k velmi významné události. Našemu prvnímu koupání. Odehrálo se v rozlehlých vodách Lipenské přehrady.
17. 08. 06 - 19:50, hejno komárů, Lipno
Jsem zvědav, jak by to dopadlo, kdyby tu Martin uspořádal těm svým skautíkům vyhlídkový orienťák "Zadní Zvonková". Myslim, že dnes je první den, kdy se nemusíme bát lesníků. Kde jsou ty časy, kdy jsme tábořili na jehličí rovinky 20 m od silnice! Když dnes Martin zmizel z cesty v porostu hledat plácek k přespání, nevěděli jsme tak úplně, jak dlouhá cesta nás k plácku čeká. Poprvé, co pamatuju, jsem nebyl na větvi z toho, že mám kolem sebe borůvky, zvlášť, když jsem je měl po krk. Za patnáct minut nefalšovaného pralesa, během kterých jsme klopítající s Tomášem vůbec neviděli kdesi v předu skotačícího Martina, jsem dvakrát krizově upadl a Tomáš viděl napůl mechem zarostlý modrý igeliťák, o jehož obsah se rozhodně nezajímal. S nostalgií jsem vzpomínal na ranní rally, kdy přeci jen tak nehrozilo, že můžeš udělat špatný krok a místo bublinek v močále bublat sám.
Utábořili jsme se na kraji lesa, 50 m (možná víc) bahnitých vysokých trav od Lipna. Tomáš zůstal, já se šel koupat za Martinem. Koupalo se jinak, než jsem si kdy představoval. Pokud bych chtěl eventuelně nazvat břeh pláží, musel bych totiž kvůli férovosti označovat dno "dnem". Finální 2 m břehu tvořilo například rákosí velikosti člověka. Když jsem s Martinem vstoupil do vody, oblečen právě v těch plavkách, o které se chlapec nemusí strachovat, že je zapomene, čekalo mne drastické překvapení. Při styku nohy a země zem ustupovala a vypouštěla na oplátku bubliny, které při styku s neveřejnou pokožkou a následně hladinou vytvářely povedenou imitaci luštěnin.
Doplavali jsme téměř do poloviny Lipna, k domkům na druhé straně, ale Martin se rozhodl obyvatele nevyděsit a já se neutopit, načež jsme se vrátili. Umyti a obohaceni o veškerou povrchovou floru Lipna, nechtělo se nám vracet se zabahněním, jímž jsem přišel já. Kamarád šel tedy zpět po svých stopách, vedl mě po něčem, po čem by šla pojmenovat kniha (asi pro starší 18ti let a pokud možno sadisty) a co nazýval "Martinovou objížďkou". Udělal pár kroků do rákosí, nesl si v rukou oblečení a mýdélka a propadl se s rouchem Adamovým po kolena do bahna. Viděl jsem nad stvoly se komíhající jeho ruce, které nechtěly ušpinit poslední oblečení.
Proběhla soustředěná chvilka, načež se Martin ozval: "Hilfe!!" Přeskočil mu hlas. Byl by byl rád, kdybych mu oblečení podržel. Udělal bych to, kdybych se méně smál. Netrpělivého Martina, ale zřejmě stresovalo, jak klesal, a tak se svépomocí rozhodl k radikálnímu kroku prudce dozadu.
Povedlo se. Zapadl po pánev a zlomil se v pase. Skaut jeden čiperná. Když nalezl rovnováhu a bažinu opustil, majestátní černá rovnoměrně namazaná po celých nohou , téměř k místům, kde by ji Martin pravděpodobně neocenil, hravě zakryla okolnost, jak důkladně se právě barevnými mýdélky očistil.
Eda Býčivoj
Já bych pouze chtěl uvést Edovo vyprávění na pravou míru.
1) To oblečení, které jsem nesl nebylo ani zdaleka čistý.
2) Nevyřkl jsem Hilfe, nýbrž Help mí, kde je ono přeskočení hlasu v onom slově mí efektivnější (i když, jak jsem usoudil při pohledu na smějícího se Edu, rozhodně ne efektivnější).
Medvěd, 4. kemp Lúzrčundru, Kyselský les, 100 m od břehu Lipna a přes Lipno ad Dolní Vltavice.
Ták děti, to by bylo pro dnešek všechno, kdyžtak mi prosím napište, jestli chcete přepsat i další příhody nás tří šikovných chlapců. Dobrou noc.

Múzák

27. července 2008 v 21:51 | Letadlák
Tak tedy jsem zase zkusil vytvořit nějaký ten trošku osobitější příspěveček.
Jedné noci
kdy bez pomoci
jsem sám na konci cesty stál
a chtěl vědět, co bude dál.
Ale on nic neřekl,
na vědění skoupý byl
a já neměl, jak bych ho uprosil
a tak na měsíc jsem žalem vyl
a málem bych se z toho zblil,
když múzák mě políbil.
Múzák, múzák, kdo to byl?
Já spíš múze bych se uklonil.
Avšak múzák, kdo to jest,
ať opustí mě všechna čest
jsem - li schopen povědět¨,
kde to stvoření podivné svůj původ má,
je - li někdo kdo ho zná,
já se ho otázal
a on svůj jazyk rozvázal
a tajemství mi ukázal.
Nejsou již múzy.
By nebylo málo hrůzy,
mezi muži,
ony povstaly z lůzy.
Feminismus objevily,
řečnily, emancipovaly,
škemrali, prosily,
vyhrožovaly, přikazovaly a vyhrály.
Ano, vyhrály, mužská povolání dostaly
a pak prostě nezbyl kdo
básníkům by verše skládal,
a hudebníkům noty spřádal.
Když už umění bylo v úpadku,
tu chlap se chytnul za bradku
a řkul: kdo je žena, že má právo
dělat i co není zdrávo!
A kdo jsem já,
vždyť já jsem muž,
tak teda už a s bídou kuš
vždyť ženská je jen ženská
a její um nemůže být větší,
než ten můj,
tak teda bože při mně stůj,
by nebyl ze mě vůl!
A tak se v roucha odíval
a rozum brával do hrsti,
když oddával se neřesti
a umělcům pomáhal.
Tak to byl příběh můzáka,
který ze mě, patláka,
malíře udělal.
To on vkládal do mé hlavy,
cit pro krásný půvab pravý.
Štetcem smýkal,
rukou dělal siluety,
vířil barvy,
když já nyní, vprostřed věty,
dle vzoru Maneta,
Olympáka pouštím do světa

Kometa

20. června 2008 v 11:29 | Letadlák
Je to chvilka, co jsem objevil tuhle veršovánku. Připomněla mi pár hezkých chvil, z doby, kdy jsem ji psal ( já génius jsem si ji totiž odatoval), tak ji sem vkládám a vydávám se na lov mých starých textů... Doufám, že se pobavíte alespoň zčásti tak jako já :-).
Včera zvečera, kometa letěla,
letěla, letěla, oblohu rozžala,
rozžala oblohu, přelétla nad polem,
města pak ničila, pálila na popel.
Byla krásná a tajemná, však děsivý
ten půvab byl, smrti tón, žhavý, mrazivý,
co nejniternější strunu rozezní,
co ví, jak zní matčin pláč poslední.
Kometa, dobré znameí z nebes je dáno,
šťasten buď, jsi- li to ty, komu je přáno,
jestli ale ne, pak rozluč se s nadějí.
Svět spatřil hvězdu, však ruce má svázané,
odhodiv víru, žene se plamené
bráně vstříc. Peklo drtí ty, co zabijí.
18. - 19. 12. 2006
Tý bláho, jsem to jen já, kdo z toho cítí ten neuvěřitelně levnej, prvoplánovej patos? Mám pocit, že jsem se dva roky zpátky zoufale snažil působit intelektuálně a oduševněle a očividně to vůbec nevyšlo...

Padající hvězda - alegorie

11. června 2008 v 16:56 | Letadlák
Květ, obilí, list a zem. Les, louka, potok, jezero. Rozvinout, zlátnout, padat a spát. Dítě, kráska, matka, stařena. Zrození, láska, starost a smrt.
Květ se rozvinul, obilí zezlátlo, list spadnul a zem šla spát. V lese se zrodil, na louce miloval, z potoka žil a v jezeře se utopil. Jako dítě neznal matku a svou ženu neviděl zestárnout.
Narodil se vprostřed jara. Země se již probudila a všechno kvetlo, vzduch byl plný vůní a pylu. Byl čas radosti. On však vstoupil do života se smutkem a bolestí. Od počátku vrahem. Matka nepřežila porod. Jeho otec ji miloval. Nikdy ho nepřestal vinit z její smrti.
Potkal ji začátkem léta, on smutný a uzavřený, ona živelná a plná radosti. Bylo jí ho líto, chtěla se o něj starat a vynahradit mu bezútěšné dětství. On v ní viděl svou matku, zamiloval si ji a upnul se na ni. Vztah z lítosti, láska ze soucitu. V čem je horší než jakákoli jiná? Brali se ještě než stromy počaly schazovat listí. V zimě otěhotněla.
Podzim, čas, kdy očekávali první dítě. Slunce sláblo a vítr začínal studit. V mlýně se tou dobou skoro nic nedělo. Bylo po sklizni. Polovina října, ráno jako kterékoli jiné, vstala a šla podojit krávu. Když skončila, chtěla se zvednout, ale zamotala se jí hlava. Bum! Krajáč jí vypadl z rukou a roztříštil se na podlaze. Bolest, mrákoty. Vylekaná kráva se prudce otočila a přimáčkla ji na stěnu, břichem. Smrt.
Moréna se ujala vlády nad počasím a sních zasypal mlýn pod jezerem. Nebylo ho ještě mnoho, zima začala terpve nedávno a nemrzlo nijak silně. Seděl na zápraží a pozoroval oblohu. Zoufale se snažil najít věc, pro kterou by mu ještě stálo za to žít. Říká se, že když člověk vidí padat hvězdu a něco si přeje, splní se to. On jich té noci viděl nepočítaně a pokaždé si přál to samé. Druhý den šel do lesa doplnit zásoby dřeva, než to pro sníh nebude možné. Nad jezerem se nesou nějaké zvuky. Poznává je! Ona!, její hlas!, zpívá a směje se! Na nic nečeká a běží, přes čestvě zamrzlou hladinu, vstříc té, jejíž návrat si včera tak horoucně přál. Praskot, mokro, chlad, voda, boj, klid, mír, ticho.
Zima začala terpve nedávno a nemrzlo nijak silně.
Příběh jednoho života, nostalgie, smutek, sentiment. Kde končí podobenství a začíná kýč?

Plky plk...

9. června 2008 v 12:36 | Letadlák
Řekl jsem si, když už jsem oživil svůj blog, měl bych sem alespoň občas napsat nějaký článek, jenž by za něco stál... Dnes přišel ten den, sedl jsem si k počítači a začal přemýšlet nad tématem. Okruhů by nebylo málo, dnešní stávka učitelů, očekávaná stávka odborů DPP, to jak se pánům z ODS sypou ty jejich reformy tak trochu mezi prsty a i spousta jiný, takových tradičnějších: chobotnice, olympiáda, pražská divadla... Ale jak jsem hloubal a hloubal a hloubal, tak jsem i dohloubal... Většinu, a to prosím tu drtivou, času, který jsem měl na sepsání článku jsem strávil výběrem tématu a tudíž nyní, neúspěšný i v tomto snažení odcházím od pc a zveřejňuji článek, který opravdu za něco stojí, za co, to nechť si laskavý čtenář domyslí sám.

Reinkarnace

3. června 2008 v 11:03 | Letadlák
Ahojky čitatelé, vim, že už se tady neobjevilo nic nového tak dlouho, že na mě ochránci zvířat podali žalobu kvůlivá nekrmení Ježuráka, ale mám pár výmluv, které samozřejmně nestačí, bych tuto svou absenci omluvil, ale.. ale.
Já jsem totiž maturoval, a oni si kantoři pořídili biče a nutili nás stavět se na hlavy a my to dělali a ničilo nás to a nebavilo a drtilo a štvalo, ale pak jsme to všichni udělali a oslavovali a bavili se a měli se pěkně a měli zničený mozky a politici posílali odboráře k šípku a nezvedali platy učitelům a hádali se a prali a nadávali a reformovali a obnovovali a soudili se a vůbec, dělali všem radost.
Prostě a jednoduše, byla to krušná epocha našich životů a my se s ní vypořádávali po svém a neměli kvůlivá tomu čas a třásl se nám hlas a šedivěl vlas. Teď však přišel hodokvas a já chci sem psát zas, tak mi dejte čas páč by to spral ďas by sem nepřibyly nějaký ty nový články!

Relativita

14. ledna 2008 v 22:44 | Letadlák
Tak jsem se zase po delší době dostal k tomu sem napsat něco malinko serióznějšího... Bohužel nemám čas tvořit nové věci, a tak sem přepisuji alespoň ty staré... Tohle jsem poslal jako součást dopisu své dívce po necelém měsíci našeho vztahu... Statečné děvče, n`est - ce pas?
Zárověň bych se vás chtěl zeptat, mám pro Ježuráka stvořit jeho vlastní kolonku ( takový malý výběh), aby byl neustále snadno dostupný všem, co by ho chtěli polechtat v bodlinkách, nebo vám vyhovuje tam, kde je, s tím, že než zmizí, tak se stejně omrzí... Záleží jen na vás.
Ale teď už k textu. Je to něco jako minipovídka, pokus o uměleckou prózu. Přeberte si, jak chcete, jen mi prosím do reakcí nepište nic vulgárního. Dík

Je večer.
Začíná pršet.
Slabý déšť pozvolna padá do Pražských ulic, smáčí dlažbu a dodává okapům pocit důležitosti.

Střih.

Fouká slabý větřík, čechrá dívkám vlasy a rozechvívá stébla trávy.

Střih.

Jeho osobnost je trhána na kusy. Musí se schovat, jinak zemře. Schová- li se, dítě jenž drží v náručí nepřežije chladnou noc. Musí ho donést do tepla, musí se s ním dostat domů. Domov je daleko. Nedokáže přežít cestu. Zemře- li on, zemře i dítě.
A dítě musí žít. Je jedinou nadějí jeho rodiny.
Zkouší myslet logicky, analyzovat situaci a zvolit nejlepší postup... K ničemu to nevede.
Impulsivní rozhodnutí. Obětuje se pro blaho ostatních a zachrání dítě. Už už vybíhá ze své skrýše vstříc všem nástrahám divočiny, když ho cosi stáhne zpět.
Pud sebezáchovy, strach ze smrti, touha žít.
Znovu promýšlí všechny možnosti. Není jiné cesty. Je pro rodinu nahraditelný. Dítě ne, on ano. Dítě musí žít.
Až opustí úkryt, nebude návratu, bude muset běžet, křičet, rvát se, volat o pomoc, prosit o milost... Bude muset chránit dítě. Zemřít. Až opustí úkryt, zahodí zbabělost.
Dlouze se zamýšlí, nadechuje se, zavírá oči a vybíhá.
Prudká bolest, výkřik drceného dítěte, ztráta vědomí.
Tma.
Smrt.
Střih.
Je večer.
Začíná pršet.
Slabý déšť pozvolna padá do pražských ulic, smáčí dlažbu a dodává okapům pocit důležitosti.
Střih.
Dva milenci zbíhají z Petřínských svahů. Utíkají se schovat před deštěm. Vítr čechrá dívce vlasy. Mladík cestou šlápnul na mravence. Neví o tom. Mají se rádi.
Střih.
Padá déšť.
Začíná noc.
I ta nejmenší kapka na naší tváři dokáže ohnout stéblo trávy až úplně k zemi.

A jsou tu vánoce...

22. prosince 2007 v 21:35 | Letadlák
Je třiadvacáteho prosince, předvečer Štědrého dne. Chlapec sedí před televizí. Vypnutou. Teta Jarmilka řekla, že k vánocům televize nepatří. Ale zítra má službu Klára a tý je to jedno. Jarmilka si s dětma hraje, ale Klára ne, TÝ je to jedno, skoro jako by jí nich nezáleželo. Před měsícem si chlapcova kamarádka Terezka rozsekla čelíčko. Chlapec běžel za Klárou, aby Terezce pomohla. Terezka totiž plakala a z hlavy jí tekla krev. Klára jí vynadala, že ušpinila koberec, který ona bude muset čistit a dala jí papírový kapesník. Terezka si ho tiskla na ránu.
Prý to bylo na šití, teď má Terezka jizvu od levého obočí až k vlasům... Ale úplně hubenou. Na koberci zůstala skvrna, teď už zaschla a má hnědou barvu. Jako když chlapec v dubnu rozlil pudink, to měl potom ubrus stejnou barvu jako má teď koberec.
Ale celkově se to teď v domově zlepšuje, dostali dokonce playstation, i když Klára jim nedovoluje, aby ho pouštěli, že by ho prý stejně jen rozbili... A nový povlečení, to starý už vypadalo, jako síto a peřiny prosvítaly skrz. A chlapec dostal takovou deku, ze který nekašle. Jenom nikdo neví, jestli něco dostanou pod stromeček, Klára totiž říkala, že na ně letos sponzoři kašlou, takže jim k Vánocům může dát leda zbytky z jídelny. Nevadí, Terezka se ptala Jarmilky a ta říkala, že se to vystříbří. A Jarmilka mívá pravdu. Chlapec se na Vánoce těší. V domově mají jmelí a Jarmilka říkala, že když si dva na Štědrý večer pod něj stoupnou, tak se musí políbit. Zkusí tam dovléct Terezku.
Je večer čtyřiadvacátého, teda spíš už noc, dárky jsou rozdány a chlapci se povedlo políbit Terezku. Dostal novou mikinu a balíček spodního prádla. Dostali to všechny děti. Sponzoři se nenašli a tak se vybalilo blečení, co se stejně muselo rozdat. Menší děti plakaly, ale chlapec ne, za něj plakala Terezka a on ji utěšoval. Už se na pláč cítí příliš velký. Je mu deset a vyrůstá v dětském domově.
Věnujme mu myšlenku.

Den a Noc

14. prosince 2007 v 22:59 | Letadlák
Tak už jsem zase dostal chuť se přesvědčit o tom, že je mnoho věcí, co mi jdou lépe, než skládat veršíky jeden za druhý. Tedy ne, že bych nedokázal složit pár veršíků za sebe, ale aby tyto měly ještě nějaký smysl, rytmus či alespoň nádech zajímavosti... No, to už je vysoko nad mé síly. Přesto Ti, ubohý čtenáři, brouzdale po zasutých a neprobádaných končinách blogového všehomíra předkládám jednu svou rýmovačku ku potěše ducha a námaze bránice. Já totiž myslím na Tvé zdraví. Když se vydržíš upřímně smát alespoň minutu a nezkolí Tě mrtvice, infarkt myokardu či jiná choroba, tak se moje báseň podepsala na délce tvého života kladně. Takže, pozvedni koutky a pusť se do čtení ( a ještě věz, že máš štěstí, že to nemohu psát rukou, jelikož to by sis teprve užil tu správnou torturu).

Noc se sešla s dnem
A ten řekl noci:
Když chlapec řekl jdem,
Tak jaký to byl pocit?

Když ta dívka malá,
V objetí Tvé moci,
Chlapce přivítala,
Tak jaký to byl pocit?

Když to poupě jemné,
Ku Tvé kráse, Noci,
On z té dívky sejme,
Tak jaký to je pocit?

Když mladík ten své dívce,
V oslavě Tvé moci,
Zboří hradby srdce,
Právě pro ten pocit?

Pakliže jste dočetli až sem, nepřeskakovali a jste ještě stále schopni číst i tato zákeřně malá písmenka, tak disponujete pevným sebeovládáním nebo nejste dostatečně pobaveni. A teď samozřejmně přijde požadavek ( ach jo) - kdybyste byli tak laskavi a napsali mi, který z těch dvou důvodů Vám umožnil nechat se zaúkolovat. Děkuji.

Dopis exmilence exmilence

12. prosince 2007 v 9:33 | Letadlák
Drahá drahá,

Byl jsem odklizen.

Ptáci svěří
Svému peří
Let svůj.

Již se šeří
Západ září
Buď můj!

Jsou tomu dva roky. Zakoplas a padla mi do náručí. Já Tě nechytil.
Jsou tomu dva roky. Zakoplas a rozsypaly seTi papíry. Já je sesbíral.
Jsou tomu dva roky. Zakoplas a vyvrkla si kotník. Já Tě pozval na kafe.
Jsou tomu dva roky. Zakoplas a bylas krásná. Já Tě doprovodil do nemocnice.

Bylo to jednoho chmurného odpoledne na samém konci podzimu. Pršelo a vítr vál. V Praze bylo k nevydržení. Mokré ulice plné nevrlých lidí, tramvaje přecpané k prasknutí, výluka metra B. Na Andělu někdo spáchal sebevraždu skokem pod vlak.
Potřeboval jsem se dostat z Malé Strany na Žižkov, a tak jsem se plahočil tím neutuchajícím a vtíravým mrholením na Újezd, na " devítku".
Pod památníkem obětí komunismu, zrovna ve chvíli, kdy jsem hořekoval nad svými mokvajícími svršky, na mě spadlo jakési stvoření.
Ty.
Drobná, promočená, s nepřítomným pohledem a rozrékajícím se "mejkapem".
Reflexivně jsem uhnul a teprve poté se Tě snažil zachytit.
Nestihl jsem to a Ty jsi spadla do kaluže u mých nohou. Papíry, co jsi nesla v ruce se rozlétly všude kolem. Sesbíral jsem je a pomohl Ti je dát nazpět do desek.
Říkalas, že Tě bolí kotník, a já navrhl, abychom si šli někam sednout, že to přejde.
Po hodině strávené v Sedmém Nebi ( což neznačí pouze název oné kavárny) bylo zřejmé, že bolest neustoupí. Naopak, kotník Ti celý otekl.
Již tehdy mi bylo jasné, že bych ( nejen) pro oči té mladé dívky a, jak mi prozradila, začínající básnířky, udělal téměř cokoliv.
Nabídl jsem se, že Tě doprovodím do nemocnice. Ty jsi vděčně přijala.
Zlomený kotník, noha na tři měsíce uzavřená do sádry.

Ptáci svěří
Svému peří
Let svůj

Již se šeří
Západ září
A já chtěl slyšet:
Buď můj!

Tři neděle jsem proklínal svoji nesmělost. Po třech týdnech jsme spolu začali chodit.

Krásná neznámá
Srdce jak hrad
Já o ni však
Budu se prát.

Za tři měsíce Ti ( konečně) sundali sádru a náš vztah získal nový rozměr.

Neznámá krásná
S Tvým tělem si hrát
Hradby Tvé chci
Ztékat nastokrát.

Říkala jsi, že jsem peřím Tvé fantazie, že jí pomáhám létat a že díky mě dostávají Tvé básně nové hloubky a významy.
Předstíral jsem, že se mi ty bezduché říkanky líbí, a těšil se z bystřiny radosto, jež Ti zurčela z očí.

Bylas má Eva
A Praha byla ráj
Když z úst Tvých znělo
Had jablko mi dal.

Již se šeří
Západ září
A já slýchal:
Buď můj!

Přešla zima i deštivý začátek jara a s příchodem prvních slunnných dnů jsi mi oznámila, že jsi duše veskrze romantická a tudíž Tvá inspirace odchází spolu s lezavým počasím Pražské zimy.
Jako křídla Tvé fantazie jsem ztratil práci a již mě nebylo třeba.

Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a neslyšel již "... Buď můj!".
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a sedl si do vany.
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a otevřel si žílu.
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě, zavázal si zápěstí a šel do hospody.

Dalšího půl roku jsem se s naším rozchodem nemohl vyrovnat. Dost jsem pil, přestal jse číst a vykašlal se na školu. Je to zázrak, že mě v té době nevylili.
A pak to byl rok, co jsem Tě poznal. Znovu pršelo a vítr vál. Znovu bylo v Praze k nevydržení. Tak, jako jsi Ty milovala ty smutné dny plnédeště a větru, rvoucí lidskou duši na kusy, já je nenáviděl. Přesto jsem i v těch nejhorších lijácích chodil na Petřín ( přesně ve 14:00 hodin) a čekal tam alespoň hodinu, jestli se neobjevíš ( poznali jsme se ve 14:18).
Dvanáctého listopadu přišla Ona. Řekla, že chodívá na obědy do restaurace naproti a že mne již delší dobu pozoruje. Prý se nemoha dobrat logiky mého jednání a tak se mě na ni přišla zeptat.
Prostá jednoduchost jejího chování, její životní motto " chci- li něco, udělám cokoli, abych to dostala a také to dostanu" a racionální náhled na svět mne uhcvátily. Bezhlavě jsem se zamiloval.
Jsme spolu již rok. Doufám, že oba šťastni. Až do této chvíle jsem se vždy, když slunce zakryla oblaka a spustil se déšť stával smutným a apatickým. Myslíval jsem na Tebe.
Tento dopis píši, abych se konečně vyrovnal s naším vztahem a dokázal zapomenout. Zatím mi to jde.

Jsou tomu dva roky. Zakoplas a padla mi do náručí.
Je tomu devatenáct měsíců. Ztratil jsem Tě a otevřel si žílu.
Je tomu pět minut. Rozmyslel jsem se a odklidil mrtvé listí. Má láska k Tobě je minulostí.

Ptáci svěří
Svému peří
Let svůj

Již se šeří
Západ září
A já nechci slyšet
Tvá ústa říkat:
Buď můj!

Byla jsi odklizena.

Tvůj nedrahý bývalý.
 
 

Reklama
Reklama